MŮJ ŽIVOT, 51. DÍL: Ten kluk má charisma

Pokud dovolíte, ještě se vrátím o pár měsíců dozadu. To jsme se harcovali ze zimního soustředění v Chudenicích u Klatov. Skoro celý autobus spal, byli jsme po tréninkových galejích vyždímaní, utahaní jako koťata, nohy jsme sotva cítili. Seděl jsem vepředu, na druhém sedadle vpravo. Za mnou Radek Jirák, který později kopával krajský přebor.

Možná si říkáte, proč vzpomínám zrovna na takovou malichernost. Hned vysvětlím. Radek si totiž prohlížel katalog s motorkami, samé nadupané mašiny to byly, nejnovější modely. Honda, kawasaki, KTM, yamaha... Radkovi stačilo prstem ukázat a druhý den by mu motorka stála před garáží. Ačkoli nebyl žádný fouňa a nechoval se okázale, díky bohatému tátovi mohl mít, na co si vzpomněl. Já mu nezáviděl, jen jsem vnímal, co si tak asi vybere. Najednou se ke mně nenápadně naklonil trenér Kovács a povídá: „Petře, neměj strach. Tu motorku si za pár let koupíš taky. A za peníze, které si sám vyděláš.“

„Myslíte, trenére?“

Ani nečekal, až tu překvapenou otázku dopovím: „Na to vem jed!“

Moc jsem mu nevěřil, ale poděkoval jsem za důvěru. Podali jsme si přátelsky ruce a já slíbil, že až si tu nablýskanou mašinu někdy budu pořizovat, jemu koupím taky jednu.

Jasně, byl to hec, protože mě motorky nikdy nelákaly, připadají mi nebezpečné, ale ta scénka ze spícího autobusu se mi dlouho vracela. Půl roku poté jsem totiž dostal angažmá v Blšanech, za dva roky jsem byl ve Spartě a za pět let v Londýně.

Přitom nikdo se tenkrát nezmiňoval, že bych byl nějaký mimořádný talent. Ano, chytal jsem v reprezentačním výběru do šestnácti let, vědělo se, že něco umím, jenže ani v plzeňském dorostu jsem neměl jisté místo.

U nás v dorostu to chodilo takhle: já dva zápasy, Martin Ticháček další dva. O výjimkách rozhodoval trenér Kovács.

Když nás měl po letech srovnat, odpověděl: „Oba byli ohromně pracovití, měli chuť něco dokázat. Čechíno měl ovšem tři výhody: vyrostl o patnáct centimetrů víc, byl obrovsky soustředěný a nebabral se v gólech, které dostal. Sice byl vzteklý, že za sebe něco pustil, ovšem tím to haslo. Zapomněl a jelo se dál. Kdybyste viděli ten jeho sveřepý výraz v očích, když se připravoval na zápas. To charisma, ten vnitřní náboj! Je terno mít v mančaftu tak inteligentního kluka.“

Hezky se to mi četlo... Jenže taky se stalo, že k nám do Luční přijela Ostrava a jeden jejich klučina, takový hubený černovlasý útočník to byl, mi nasázel tři góly. Dvakrát mi udělal kličku, takže střílel do prázdné. Mohl jsem se přetrhnout a nechytil jsem nic. On si naběhl na kolmou přihrávku a hurá k bráně.

Později jsme spolu hráli v reprezentaci a proti sobě v Premier League. Milan Baroš se jmenoval.