JEHO ŽIVOT: Vždycky byl dál než ostatní

Už se mu nevybaví, proti komu hráli. Jenže ono je to vlastně jedno. Dorostenci Plzně na jaře 1999 vyhráli 2:0 a Jan Říčka, tehdy trenérský asistent v Blšanech a dnes skaut Manchesteru City, objevil kluka, který začal brzy přepisovat dějiny. Na archivní fotografii se baví se slavným záložníkem Karlem Poborským.

Vzpomenete si na to poprvé?

Blšany, pro které jsem pracoval, jsou vesnice, ale mají bohatou fotbalovou historii. Když kopaly krajský přebor, do mužstva patřily legendy regionu, pánové Sedláček, Melichar nebo Rosa. Jakmile se začalo postupovat, do Blšan chodili spíš starší hráči se skvělým životopisem Juraško, Rada, v brance chytal Kostelník. Hlavní slovo měl vždycky majitel František Chvalovský, který od roku 1993 šéfoval fotbalového svazu.

Vzal jste to docela zeširoka.

To schválně, abyste si udělali představu, proč se tam objevil právě Petr Čech. Hlavní trenér Miroslav Beránek přesně věděl, že je potřeba mužstvo okysličit, dát mu nový drajv, nový život. V první lize se nedalo hrát jen s veterány.

Tak proto Petr Čech?

Ještě chvíli počkejte. Já byl zvyklý objíždět všechny možné soutěže, od první ligy po divize, dorosteneckou ligu nevyjímaje. A zrovna v plzeňském dorostu jsme si vyhlédli Jaroslava Šedivce, levonohého útočníka, na kterého jsem se speciálně jezdil dívat.

Ten do Blšan nikdy nepřestoupil. Z Plzně to vzal rovnou do Itálie. To je součástí příběhu?

V Luční ulici se hrálo ráno od čtvrt na jedenáct, jenže na dálnici D5 byla spousta omezení, takže jsem zápas stihnul jen tak tak. Akorát jsem přiběhl do areálu, pískal se výkop. Ještě jsem stačil pozdravit nezapomenutelnou plzeňskou ikonu Jiřího Sloupa, který chodil na všechny zápasy dorostenců, a on, jakmile mě zmerčil, povidá: Honzo, už jsem si myslel, že ses na to dneska vykašlal, ten tvůj nablýskaný rolls royce jsem na parkovišti neviděl.

Co jste měl za auto?

Peugeut 205, mrňavé bílé auto s nízkou potřebou, které mě vždycky dovezlo, kam jsem potřeboval. Jen tehdy trochu se zpožděním.

Už se dostaneme k Petrovi?

Už jsme tam! Spěchal jsem na stranu, kam útočil Jarda Šedivec, abych mu byl co nejblíž, jenže na opačné straně mě upoutal štíhlý a strašně vysoký kluk, kterého jsem neznal. Napadlo mě: Proč nechytá Martin Ticháček, plzeňská stálice, reprezentant do osmnácti let? Vizuální rozdíl mezi Petrem a Martinem byl markantní. Martin se věnoval atletice, byl statný, rychlý, výbušný.

Čím vás zaujal Petr?

Já ho neznal ani jménem, vůbec jsem nevěděl, o koho se jedná. Přitom on všechny před sebou perfektně a suverénně dirigoval. Když Plzeň ztratila míč, okamžitě a hlavně adresně radil, co a kdo má udělat, kam se posunout, na co si dát pozor. Každá jeho rada mi zapadala do obrázku, který jsem sledoval v reálu.

Ještě nějaká vzpomínka?

Když Plzeň útočila, používala k tomu hlavně levou stranu, kam to táhlo taky Šedivce, jenže do nebezpečných pozic se snáze dostávala zprava. A ten mladý gólman ten paradox viděl! Viděl, že tam je soupeř zranitelnější a spoluhráčům to zdůrazňoval. Přiznám se, že od brankářů něco takového slýchám jen naprosto zřídka. U dorostenců už vůbec ne.

Co Petrovo brankářské umění?

A víte, že jsem ničeho zvláštního nevšiml? Pár střel na Petra šlo, po přestávce chytil dvě ošemetné šance, víc nic. Ale instinkt mi napovídal, že se od svých vrstevníků výrazně liší. Počkal jsem si na něj po zápase, představil se, pogratuloval mu za výkon a řekl: Celou kariéru vám budu přát, aby se vám dařilo přinejmenším stejně dobře jako dneska. Petr skromně poděkoval a s omlouvou se rozloučil, protože ho čekali rodiče.

Co bylo dál?

Spěchal jsem z Plzně do Blšan, abych stihl předzápasový trénink. V kamrlíku jsem se posadil s Mírou Beránkem, s koučem brankářů Sedláčkem a ještě přišel ředitel Zdeněk Kovář, který měl dar za každých okolností navodit uvolněnou atmosféru. Vzal si slovo a zeptal se mě: Tak co, našli moje rádcové?

Jako z pohádky Pyšná princezna?

Přesně tak. A ve stejném duchu náš krátký rozhovor pokračoval. Povídám: Našli, našli, pane králi, princezna je vysoká, mladičká a levonohá. Pořád si všichni mysleli, že mluvíme o Šedivcovi.

Kdy pochopili?

Jakmile se pan Kovář zeptal: A dala naše princezna nějaké góly? Nedala, ona totiž vůbec nevystřelila na branku!

To musel být šok.

Zatím ne, protože jsem musel odpovídat dál. Co tedy udělala princezna tak dobře, že ji chválíme? Tak povídám: Protože je o dva roky mladší než všichni ostatní. Teprve pak jsem přiznal, že se nejedná o útočníka, ale o brankáře. Petr Čech se jmenoval.

A odezva?

Co ty máš odchytáno, že poznáš dobrého brankáře? Jirka Sedláček přešel do profesního módu, hned se vyptával, jak Petr vykrývá úhly, jaké reaguje na střely z dálky, jak vykopává, jak se chová při sólových nájezdech. Uznávám, že pro mě nebylo snadné hodnotit ho po brankářské stránce, ale jinak jsem měl jasno: To, jak rutinně a přesně dokáže dirigovat celé mužstvo, je výjimečné. Díky tomu při zápase vlastně neměl skoro žádnou práci.

Zaujalo to blšanského trenéra brankářů?

Okamžitě. On to dělal taky. Když už měl svůj věk a nechtělo se mu tolik skákat, řídil ostatní hlavně důraznými pokyny. Sám mi s úsměvem vyprávěl: Když jsem se nechtěl tolik potit, musel jsem velet. Něco takového obvykle přichází s věkem, se zkušenostmi, jenže Petr Čech byl šéfem už v šestnácti. Měl sebevědomí, choval se přirozeně, bez zbytečného respektu ke starším, přitom s pokorou. Prostě byl úplně jinde.

Jak příběh pokračuje?

Ředitel Kovář, dnes již bohužel nebožtík, si zjistil, že Čechíno nemá v Plzni profesionální smlouvu, takže se rozjel přestupový koloběh. Ale do toho už jsem zainteresovaný nebyl.

Rozhodlo tedy vaše dobré oko?

Rozhodla souhra náhod. A když Petr tři neděle poté předvedl fantastický výkon na mistrovství Evropy šestnáctiletých v Lanžhotě, bylo jasno.

Málem vychytal Němce, že?

I když Češi prohráli 0:1, on byl neuvěřitelný. Však taky všechno viděli na vlastní oči jak trenér Beránek, tak majitel Chvalovský, sám bývalý gólman. Shodli se: Toho musíme udělat hned!

Tušil jste, že by to mohl dotáhnout do Chelsea, do Arsenalu?

Byl o patro jinde než stejně staří kluci. Přímočarý, inteligentní, suverénní, nechyboval v úsudku ani v brance. Časem jsem se ho zeptal: Čeho ty chceš vlastně dosáhnout? Řekl mi: Věřil bych si na italskou nebo španělskou ligu. Tak jsem pokračoval: A kdyby sis mohl vybrat jeden klub?

Co odpověděl?

Barcelonu. To vám naznačí, jak je ambiciózní. A když vidíte, jak velký má zápal, bylo mi jasné, že velký klub může klapnout. Tak jsem si trochu rýpnul: A co jazyky? Jak jsi na tom, Petře? Hromada hráčů se totiž po přestupu rozpláče hned na Rozvadově, protože za další kilometr už se nedomluví. Petr nezaváhal: Mluvím anglicky a z němčiny budu maturovat. Když pak po pár letech přestoupil do Rennes, napsal jsem mu gratulaci: Krásný přestup, jen škoda, že to nebylo Německo nebo Anglie.

A reakce?

Ne ne, mýlíte se. Je to výhoda, aspoň se musím co nejrychleji naučit francouzsky. On totiž překážky nepodlézal, on je chápal jako motivaci, jako pomůcku, aby se mohl zlepšovat.

Když se dnes ohlédnete, pořád vidíte toho dorostence v plzeňském dresu?

Vidím vyhraněnou osobnost, která dosáhla přesně toho, co chtěla. Čechíno měl skvělé rodinné zázemí, což byl základ. K tomu vynikající brankářské trenéry. Čalouna s Krbečkem v Plzni, pak Jirku Sedláčka v Blšanech. Měl štěstí na trenéra Beránka, který se nebál dávat šanci mladým klukům. Pamatuju, že v Blšanech dělal Petr dvojku nebo trojku a zároveň chodil chytat za dorost. Nepovažoval to za nic podřadného. Sám chtěl, prosil o herní praxi a tehdejší dorostenecký trenér Luboš Trnka se radoval: Když chytá Petr, mám úplně jiné mužstvo. Jen jeho přítomnost znamená, že v brance je pan Někdo.

Premiéru v áčku měl 30. října 1999, bylo mu sedmnáct.

A hráli jsme na Spartě! Zbyl nám jako jediný zdravý gólman, takže musel do branky. Míra Beránek tehdy zašel za rodiči, aby jim to oznámil předem. Petrův táta znervózněl: To je pěkné, na Spartě kdysi schytal devět kousků i pan Čaloun, a to byl nějaký brankářský fachman. Měl strach, aby to neskončilo malérem. Jenže maminka opáčila: Petr se nikdy nebál, dopadne to dobře.

Blšany prohrály 1:3, ale Petr zachytal velmi slušně.

A hned chtěl jít zase trénovat. V tom byl taky mimořádný. Pořád by si přidával. Jeho přístup bych přirovnal k dvojnásobné olympijské vítězce Ester Ledecké, která taky nikdy nechce ze svahu, nejradši by pořád trénovala a zlepšovala se.

Máte příklad?

Pro profesionálního fotbalistu bývají největší motivací volné dny, což říkám ironicky. Jednou se nám podařilo vyhrát venku a hráči hned za autobusem špekulovali, jak si u trenéra za odměnu vymodlit, aby v neděli určil neplánovanou pauzu a trénink posunul až na pondělní odpoledne. Když padaly návrhy, kdo za trenérem půjde, ozvalo se: Hlavně neposílejte Čechína, ten by nám zařídil dva tréninky v neděli a dva další v pondělí.