MŮJ ŽIVOT, 15. DÍL: Proč nehraju hokej

Možná tomu nebudete věřit, ale jako kluk jsem chtěl být hokejista. Opravdu. Strašně moc! Toužil jsem po tom usilovně a nejspíš i bláznivě.

V první třídě k nám do třídy přišel člověk, který dělal nábor do plzeňské hokejové přípravky. Ani nemusel začít mluvit a já už se hnal k tabuli pro přihlášku. Ještě při vyučování jsem ji krasopisně vyplnil, abych se co nejdřív mohl dostat na led.

Do branky.

Jenže mělo to háček. Přihlášku museli podepsat i rodiče, což byl moment, který mě velmi pravděpodobně nasměroval k fotbalu.

Že nechápete?

Přihláška se u nás doma jaksi ztratila, zašantročila...

My jsme neměli peníze na to, abych hrál tak nákladný sport, jakým je hokej. Jen si to představte: pětičlenná rodina bez velkých příjmů, z našeho rozpočtu by nešlo financovat mladého hokejistu. Musel bych si skoro všechno koupit ze svého. Hokejku, betony, helmu, chrániče. To by naši neutáhli. Tím pádem sen o hokeji vyprchal dřív, než vůbec začal.

Náš táta mě strategicky odvedl od ledu na trávu.

Hokej mi zůstal aspoň doma. Anebo na betonovém plácku za barákem.

Přiznám se bez mučení, v obýváku to pár lustrů odneslo. Jednou jsem hrál imaginární finále mistrovství světa proti Kanaďanům. Mydlil jsem to o brančičku na balkonových dveřích. Spodní část byla vyrámovaná a jako síť jsem využíval záclonu. To bylo něco: zažraný kluk s velkým snem a před ním se třepotá síť.

Stačilo dát molitanovým míčkem gól a byl jsem mistr světa. Nebudu lhát, jasně, že se mi to povedlo: "Góóóól!" Ruce vyletěly ke stropu, v nich plastová hokejka - a řach! Půlka lustru v čudu.

Ani jsem nestačil vyšpekulovat, jak se asi budu rodičům omlouvat, a už mi přiletěla facka. I když zabolela, světový titul už mi nikdo nevzal...

P.S. Už za týden další díl!