MŮJ ŽIVOT, 19. DÍL: Petře, alou k brankářům!

Druhý den po mém brankářském záskoku jsem nakráčel na trénink do Luční ulice, kde měla plzeňská drobotina zázemí. Z hlavního stadionu ve Štruncových sadech se tam dostanete pěšky za čtyři minuty přes lávku, pod kterou se stékají řeky Mže s Radbuzou. 

My trénovali až vzadu, na posledním hřišti v celém areálu. Dneska už má sídlo v Luční úplně jiné parametry, je moderní, krásné, víceúčelové. Zato tehdy nám muselo stačit jen malé hřiště, taková úzká nudle dvacet krát sedmdesát metrů.

Jako obvykle jsem se zařadil mezi hráče do pole, už už se chystáme na zahajovací fotbálek, když vtom pan Hrubý, který na plzeňské základně trénoval brankářské žáčky, povídá: „Hej, Čechíno, co ty tam děláš? Ty tam nepatříš! Ode dneška chodíš s námi.“

Cože? K brankářům?

Údiv jsem zamaskoval, otočil se na podpatku a přestěhoval se k partě stejně malých brankářů.

Jenže najednou se u hřiště objevil hlavní trenér Sequens a zabouřil: „Čech! Co ty tam děláš? Tam nemáš co dělat.“

Ve mně zatrnulo, jestli jsem neudělal něco špatně. Naštěstí ne, jen se trenéři museli dohodnout, co se mnou.

„Viděls ho včera proti páťákům? Já takového kluka přece nemůžu pustit,“ usoudil pan Hrubý: „Petře, alou k brankářům!“

Zásadní slovo měl ovšem pan Sequens: „V poli taky není špatný a ty máš gólmanů dost. Ale jestli myslíš... Kompromis.“