MŮJ ŽIVOT, 2. DÍL: Proč jsem čekal na čuníka

Vážně jsem byl dost aktivní dítě, pořád jsem potřeboval něco dělat a nikdo mě nemohl udržet doma. Ani o víkendech, kdy jsme jezdili k babičce. „Ahoj babí. Ahoj dědo!“ zavolal jsem na verandě a hned letěl ven.

Kousek od Plzně měli prarodiče obrovský statek, na kterém roky pracovali, než jim ho komunistický režim sprostě ukradl a zabral. Zbyl nám dvůr, stodola, zahrada, venku pes, ovce, prase, králíci, slepice.

Na stodolu jsme tam křídou nakreslili branku a šlo se na věc. Nahoře byl zavěšený basketbalový koš, hrál se tam i baseball, házená, běhalo se na čas. Pamatuju, jak se jednou konala velká rodinná brigáda. Z dvorku jsme vykopali všechny drny, nahrnul se štěrk a mohl jsme mydlit i tenis.
Celou zimu se lyžovalo nebo bruslilo na zamrzlém rybníku. Nejradši bych se okamžitě vrátil zpátky v čase...

Z kuchyně voní babiččiny buchty, které cítím dodnes, když zavřu oči a začnu vzpomínat. Vyjdu ven ze setnice a proti mně dvorek, na druhé straně velká komora, kam se dávala jablka a po zabijačce maso. O kousek dál chlívek, kde jsme babičce pomáhali čistit chlívek pro prase. No, my jsme spíš čekali v uličce, až čuník vyleze. Ryl do kamení, až to křupalo. A když konečně vykouknul, sedávali jsme mu na hřbet a jezdili na něm.

S dědou jsem chodil na trávu, krmil králíky. Pamatuju vůni čerstvě posečené trávy i usušeného sena, vnímám chlad dlaždiček, na kterých jsme se večer celí špinaví sprchovali, i obrovskou péřovou duchnu, pod kterou jsme usínali. Nejdřív byla studená a za chvíli nádherně hřála.

Až si někdy říkám: Kéž by i dnešní děti měly podobné zážitky.