MŮJ ŽIVOT, 20. DÍL: Děkuju, pane Sequensi

Jiří Sequens patřil mezi plzeňské sportovní symboly. Byl to patriot a obětavec. Miloval atletiku a fotbal. Svého času běhal stovku pod jedenáct vteřin a fotbal hrával v nižších soutěžích. Žáčky v Luční ulici trénoval od dávného roku 1955 a takhle se o mně jednou zmínil v regionálních novinách: „Na atletice jsem trénoval jistého Václava Čecha, solidního čtvrtkaře a desetibojaře. A on mi jednou přivedl kluka, abych se prý na něj podíval. Petr se jmenoval. Byl sice trochu vláčnější, jinak úžasně pohybově nadaný.“

A tak jsem poznal pana Sequense, který už bohužel není mezi námi. Zemřel v červenci 2013, bylo mu šestaosmdesát.

Právě díky jeho "kompromisu" jsem od druhé do čtvrté třídy chytal podle toho, jaký zápas se zrovna blížil. Když byl těžký soupeř, šel jsem do branky. Když lehčí, hrál jsem levé křídlo.

Zápasy byly každý víkend a já víceméně nikdy nevěděl, jaká role na mě zbude. Ale co, nevadilo mi to, hlavně, že se o mně trenéři přestali hádat. 

Popravdě mě to bavilo v útoku i v brance, tak jsem byl dost zvědavý, kde vlastně skončím. Pro jistotu jsem si ovšem pořídil rukavice. Rodičům to možná vyznělo trošku nabubřele, když jsem jim doma při večeři suverénně oznámil: „Potřebuju rukavice. Já totiž chytám. A možná budu chytat dál. Teď jsem brankář.“

A dost významně za to mohl Jiří Sequens. Díky vám, pane trenére.

P.S. Už za týden... Překvapení!