MŮJ ŽIVOT, 21. DÍL: Mami, kupujeme rukavice!

Ještě mi nebylo osm a už jsem lehce tušil, že můj brankářský záskok nebude jen epizoda.

Takže musíme koupit rukavice!

Ale jak vypadají? Kolik stojí? Budou mít na výběr?

Těsně před tréninkem jsme se s mámou vydali po obchodech. Nestíhali jsme a honili čas. Vrazili jsme do sportovních potřeb, já se rozhlížím po regálech, ale mamka jde rovnou na věc. Prstem si zavolá prodavače: „Prosím vás, potřebujeme brankářské rukavice. Na fotbal. Tady pro malýho. Ani jeden tomu nerozumíme a spěcháme.“

A já, jak jsem byl natěšený, povídám: „Viděl jsem je u kluků, jsou takové modré.“

Prodavač šel najisto. Přinesl modré gumové s červeným kolečkem na zápěstí. To byly ony!

Stály 39 korun.

Vypochodoval jsem pyšně z obchodu, nesl dáreček v igelitové tašce jako vzácnost a nemohl se dočkat, až si rukavice navleču. Zabalené nevydržely dlouho, chtěl jsem je vidět, prohlížet si je. Vypadaly skvěle, svítily do dálky.

„Proboha, já si je ošoupu!“ hrklo ve mně, když jsem se otřel o sloup.

Při tréninku jsem se ani nechtěl dotýkat země, abych si rukavice neobrousil. Ale jinak byly strašné. Neprodyšné, po několika minutách tréninku smrděly, ruce jsem měl zapařené. Bohužel jiné tehdy nebyly, vybírat jsem si nemohl.

Symbolem brankářů jsou právě rukavice, ale já to bral trochu jinak. Tehdy jsem měl větší radost z hokejky, která mi stačila k tomu, abych mohl hrát na plácku za barákem. O každou hokejku jsem se staral jako o poklad, jenže většinou to bylo k ničemu. Na lámání jsem byl expert. Ne, neflákal jsem hokejkou vzteky o asfalt, ale jak jsem se strachoval, aby se jí něco nestalo, najednou křup! a přelomil mi ji protihráč. Kolikrát jsem musel hrát s pahýlem, protože na novou hokejku nebyly peníze.

Ale přiznám se, i první brankářské rukavice jsem si náležitě užíval. I do postele jsem si je bral.

P.S. Už za týden další díl