MŮJ ŽIVOT, 22. DÍL: Jak to křuplo!

Žáci plzeňské Škodovky se drželi na chvostu tabulky, těžko mohli konkurovat nejlepším. Tak jsem šel do branky, protože takový byl plán. Poprvé v ostrém soutěžním zápase. Byla sobota, krásné počasí, hráli jsme na hlavním stadionu v Luční, kde většinou nastupoval jen ligový dorost. Jarní teploučko, čerstvě posekaná travička. Na to jsem nebyl zvyklý, chytával jsem hlavně na škváře, ze které jsem měl do krve sedřená kolena a tělo černé jako uhlí.

I když jsem věděl, že budu mít spoustu práce, ani jsem nestačil být nervózní. Nebo právě proto?

Soupeř do nás bušil, šancí měl nepočítaně a my prohráli jen 1:3. Na jednu stranu super výsledek, ale já si stejně vyčítal: „První zápas v brance a hned prohrajeme. Blbej den.“

Pak přišel do šatny trenér Herrmann, počkal si, až bude trochu klidu, a překvapil mě. Důrazným tónem pravil: „Tak pánové, to je poprvé po roce, co vás podržel gólman a vy toho nedokážete využít?“

Moje nálada se okamžitě otočila, nejspíš jsem i trochu zpychnul. Všechny oči se v tu ránu otočily na toho klučinu v koutku, který se zrovna svlékal z propoceného dresu.

Líbilo se mi to, kdo by neměl rád pochvaly...

A v pondělí jsem hrál zase, tentokrát záložníka za základnu a celé se to děsně zašmodrchalo. Ten den mi mohl vymazat budoucí kariéru.

Přijel k nám městský konkurent SK Plzeň. Byl slabší a mně na hřišti vycházelo, nač jsem sáhl. Vedli jsme v pohodě o čtyři góly a já z toho vstřelil dva. V půlce druhého poločasu kopal soupeř roh, míč se odrazil za naši šestnáctku a já pelášil. Ještě na vlastní polovině jsem to zabalil a utíkal. Trenér Sequens, který ten zápas zároveň pískal, zakřičel: „Zabal to, Petře, a val až do brány!“

Poslechl jsem, udělal dvě kličky, obhodil si posledního stopera a měl před sebou jen brankáře. Bohužel jak jsem sprintoval, míč lehce uskočil a brankář se mi položil pod nohy.

Ještě mě v poslední vteřině napadlo: „Zkus to rychle bodlem, on má pod tělem mezeru.“ Už jsem si představoval, jak slavím hattrick, zvedám ruce, skáču. To by byla nádhera!

Nebyla.

Do balonu jsem ťuknul levačkou a vtom mi brankář celou vahou spadl na nohu. Tělo chtělo běžet dál, ale nemohlo. Přepadl jsem nakřivo a noha se převrátila do strany.

Křup! Jako by se zlomila suchá větev v lese. Prý to bylo slyšet až na druhé straně hřiště.

Noha praskla nad kotníkem.

Strašně to bolelo, ale já chtěl ještě dokopnout míč do branky. Kutálel se vedle mě. Stačilo vstát. Jenže jak to udělat, když srdce chce a tělo je proti?

Teprve pak jsem si všimnul, že mi noha pod kotníkem nepřirozeně plandá.

P.S. Už za týden další díl