MŮJ ŽIVOT, 24. DÍL: Jak se narovnávají kosti
Pekelný den.
Ležet dvě hodiny na ambulanci před vchodem na rentgen, to vážně není žádný med. Vnímal jsem ukrutnou bolest i všechen ten mumraj kolem. Navždy se mi to zapsalo do paměti. Samá krev, zlomeniny, vzlyk, křik, pláč. Ten den byl v Plzni pekelný.
Konečně na mě došla řada. Odvezli mě do sádrovny, přendali z mobilního lůžka na normální a sklonili se nade mnou tři doktoři. Dva mě kurtovali k posteli a třetí utrousil: „Teď to bude trošku bolet, kluku.“
Vzal obrovskou injekci, fakt jak pro koně, a píchl mi ji do kotníku.
Zaječel jsem tak, až to muselo být slyšet o sto kilometrů dál: „Jaaaauuuuuu!“
Za chvilku se kotník nafouknul, vypadal jako půlka fotbalového míče a vůbec jsem ho necítil. Jako by neexistoval.
Pomohlo to, noha přestávala bolet, ale pořád mi bylo divné, proč mě dva chlapi drží tak urputně. Vždyť jim neuteču! Ani zvednout se nemůžu.
Nevšiml jsem si, že ten třetí mi narovnává kosti. Kvedlal s nohou a dělal při tom grimasy jako by kousnul do citronu. Kosti asi nemohly naskočit do správné polohy, tak si zapracoval. A já mohl jen doufat.
Nakonec páni doktoři namíchali sádru a obalili mi tu špinavou nohu, se kterou bych nikdy nemohl jít do postele. Přijít takhle domů, maminka by mi okamžitě vynadala. Teď jsem měl výjimku.
„Až splaskne bublina, sádru ti předěláme,“ řekli mi, když sádru doplácali.
Kdyby se jejich práce nepovedla, mohl jsem o velký fotbal přijít. Hrál bych maximálně divizi, možná jen okresní přebor - a kulhal bych, až by mě lidi od zábradlí litovali: "Chudák. Má křivou nohu a stejně se snaží." Tenkrát mi to nedocházelo. Víc než týden jsem v nemocničním pokoji koukal do čtyř stěn a toužil se co nejdřív vrátit na hřiště.
Za kamarády. Do branky.
No vida, zase jsem přemýšlel o tom, kde je moje pravé místo na hřišti.
P.S. Už za týden další díl
