MŮJ ŽIVOT, 32. DÍL: Chromajzle, přišla nominace

Musím akceptovat, že jsem TEN POSLEDNÍ.

Poprvé jsem si to s velkou dávkou zadostiučinění uvědomil, když mi bylo čtrnáct. Do Plzně totiž dorazil fax s reprezentační nominací.

Na papíru stálo: Petr Čech.

Cože? Já v národním týmu?!

Rázem jsem nebyl jen obyčejný kluk, co si v mladším dorostu bere plzeňský dres s číslem 1. Už jsem nebyl Čechi, jehož život běžel mezi mezi školou a sportem. Najednou jsem byl třetím gólmanem pro reprezentaci patnáctiletých.

Co na tom, že jsem nakonec nikam nejel, protože vyvolení byli jen dva, od té chvíle se věci daly do pohybu. Snad mi pomohlo to těžké zranění. Možná to bylo psané někde ve hvězdách.

Když si jedenáctiletý školák nadvakrát zlomí nohu, hrabe se z toho mnohem lépe než dospělák, který už má roky odehrané, ale stejně... Osm měsíců se vleklo, než jsem se zase objevil na hřišti. Skoro jsem zapomněl kopat levou, veškerá technika a síla byly pryč, na deset metrů jsem přihrát nedokázal. Proto, jak už víte, vedla moje cesta do branky.
Ještě jsem pajdal a zároveň už jsem chytal. Kdo ví, třeba mi jen trenéři chtěli udělat radost, že mi dovolili stát na lajně v rukavicích, ale mně to stačilo. V poli bych byl pro smích, protože trvalo dva roky, než jsem mohl normálně a bezbolestně běhat. Chromajzl.

Dodnes cítím, že levý kotník není úplně stejně pružný jako ten pravý. Když stlačím prsty k sobě, zůstanou nanejvýš v pravém úhlu, druhá noha to zvládá lépe. Zlomená kost se obalila, je pevná, jenže méně pohyblivá.

Ze začátku jsem se obával, potřeboval jsem překonat psychický blok: „Co se mnou bude, když...“

Až do sedmnácti jsem cítil, jak kotník dostává zabrat. Po maximální zátěži bolel, až mě pálilo celé tělo. Zaplaťpánbůh, že se to uklidnilo a dávno už mě to nijak zvlášť neomezuje.

P.S. Už za týden další díl