MŮJ ŽIVOT, 33. DÍL: Tahle země není pro sraby

Už nikdo nespočítá, kolikrát jsem po zápasech nebo po tréninku musel do nemocnice. Chytání není pro sraby. Jen jako teenager jsem měl pětkrát zlomený nos, k tomu otřesy mozku, naražený loket, roztržené rameno, vykloubený palec. 

Ten palec byl vůbec legrační. Představte si nafouknutou gumovou rukavici, tu jednorázovou latexovou, kterou používají lékaři při vyšetření. Přesně takhle vypadala moje opuchlá levá ruka, když mi bylo třináct a kousek. 

Jak se to stalo? V pátek při tréninku jsem chtěl vyboxovat centr ze strany a místo míče jsem trefil jednu naskakující hlavu. Palec se mi zarazil do ruky. Šílená bolest, která na brankáře čeká každou chvíli. Můžete si dávat setsakramentský pozor, ale stejně úrazům nepředejdete. Musíte jít do každého souboje naplno, protože když budete chtít uhnout, zákon schválnosti vám to vrátí. Ale o tom už jsem mluvil, viďte?

Co s opuchlou rukou, když nás dva dny poté čekala liga starších žáků v Českých Budějovicích? Oni byli první, my druzí se ztrátou tří bodů. Potřebovali jsme vyhrát, abychom se na ně dotáhli a vyhráli sezonu.

„To nedám, ani prsty necítím,“ fňukal jsem doma.

„Nikam jezdit nemusíš. Kluci to zvládnou i bez tebe,“ konejšil mě táta.

Dva dny jsem měl ruku v ledu, jenže mezitím z dlaně vyrostla obrovská bakule, ze které čučelo jen pět čudlíků, což byly moje prsty. Neměly šanci, aby se vešly do rukavice.

I tak jsem na jih Čech vyrazil. Nechtěl jsem nechat kluky ve štychu. Ruka byla dřevěná, což soupeř nesměl zpozorovat. Rozcvičku jsem ošolichal a komediálně předstíral, jak ohromně se snažím. Tenkrát jsme neměli žádné injekce, které by tišily bolest, tak se hned za branku postavil asistent trenéra s chladivým sprejem. Říká se mu kelen a nechybí v žádné lékarničce fotbalových týmů. Od vesnických amatérů po profíky. Když kelen nastříkáte na bolavé místo, zchladí ho a znecitliví. Chvíli vám na těle zůstane sněhový povlak a nebolí to. A já nutně potřeboval, abych opuchlou ruku necítil.

P.S. Už za týden další díl