MŮJ ŽIVOT, 34. DÍL: Prosím, pískni konec!

Bylo vedro, sezona končila a u naší branky pořád syčel kelen.

Pátá minuta. Letí na mě první střela. A zrovna na levačku. Byl to spíš reflex, co jsem udělal. Ruku jsem proti balonu vystřelil a dalších deset minut škytal bolestí. Delirium!

Naštěstí kluci dobře bránili a já neměl skoro žádnou práci. A co už prošlo, to jsem zvládnul chytit bez bolesti.

Drželi jsme zápas bez gólů a po hodině zahrávali penaltu. Šance jako hrom. Vlasta Kožíšek chtěl dát ránu, snad aby prorval síť, jenže vykopnul krtka. Trapas. Málem si u toho zlomil nárt a balon se sotva dokutálel k budějovickému brankáři. A z protiútoku gól!

Konec nadějí.

Od té chvíle jsem si přál jediné: „Prosím, pískni konec.“

Sténavě jsem koukal po rozhodčím a hypnotizoval ho, ať už vloží píšťalku do pusy a ukončí mé utrpení. Když domácí v poslední minutě zaútočili a zblízka na mě svištěla střela, levačkou jsem uhnul. Poprvé a naposledy v životě. Už bych další dávku bolesti nevydržel.

Odjeli jsme domů, ještě jsem přečkal noc a v pondělí ráno rovnou do nemocnice.

„Jak se ti stalo?“ zeptal se doktor v bílém plášti, jakmile začal ťukat vstupní zprávu do starého psacího stroje. Seděl u toho na otočné židli, takže když položil otázku, hned se nohama odrazil a popojel do boku, aby si podíval, jak se tvářím při odpovědi.

„Stalo se mi to při fotbale.“

„Aha, tak mi to popiš,“ řekl doktor a zase se otočil na židli, aby si udělal správný posez na psaní.

Já se začervenal a vykoktal: „No... Víte... Já měl v pátek trénink.“

„Cože?! V pátek? A na cos čekal?

Povídám bezelstně: „Na zápas, pane doktore. Včera jsme hráli v Budějovicích. Ještě jsem to musel vydržet.“

„Cožééé!“ A to už chlapík v bílém hábitu brunátněl.

Dostal jsem hrozně vynadáno a na čtrnáct dní dlahu. Nijak lítostivě se na mě ve špitále netvářili: „To bylo naposledy, Petře! Jestli příště uděláš něco podobného, hledej si jinou nemocnici. Tady už tě neošetříme.“

Naštěstí za chvilku otok splasknul a už jsem zase spěchal do branky.

P.S. Už za týden další díl