MŮJ ŽIVOT, 36. DÍL: Škvára dělá z kluků chlapy

Vadilo mi, když jsem se domů vracel sedřený od škváry. Vadilo mi, když mi kluci nadávali za hloupý gól. Vadilo mi, když jsem byl při dešťových zápasech promočený jako nikdo jiný. Vadila mi každá každičká porážka. Ale žil jsem realitou.

Já byl brankář.

Brankář, který si nestěžuje.

A nestěžuje si ani ve chvíli, kdy je mu zle.

Trenéři, kteří se o mě starali v dětství, sotva mohli tušit, že ze mě jednou vyroste gólman pro Spartu, pro Chelsea nebo pro Arsenal. Ani já tak nepřemýšlel.

Velká kariéra v cizině? Vůbec!

Přes sto zápasů za reprezentaci? Nezbláznili jste se náhodou?!

Měl jsem daleko všednější sny. Chtěl jsem chytat za Plzeň, za moji Škodovku, která se v roce 1993 přejmenovala na Viktorku, čímž se po více čtyřiceti letech vrátila k původnímu názvu.

Rodné město mám navždy v srdci, ale nikdy se mi nepoštěstilo, abych chytal za plzeňské áčko. Pochopitelně bych neměl litovat, jen se mi s odstupem a s lehkou dávkou nostalgie zdá, že bych si to zasloužil já i Viktorka.

Ale zpátky do klučičích let. Až do osmé třídy jsme chodívali trénovat v rámci školy. Někdy na škváru, jindy na trávu. Jenže když říkám tráva, představte si hodně divné a udusané oraniště, na kterém bylo milion drnů a výmolů, takže balon nevyzpytatelně odskakoval a kotníky trpěly. Drňáky jsme těm areálu říkali a když jsme mohli, raději jsme si vybrali škváru.

Že nevěříte?

Troufám si odhadnout, že dnešní děti už takový povrch ani neznají. Tvrdá černá drť, která v létě nesnesitelně prášila a v zimě bolavě drhla. Ještě v roce 1965 hrál Hradec Králové na škváře nejvyšší soutěž, takže když tam dorazila třeba pražská Dukla, musely si legendy Masopust, Novák nebo Jelínek připadat jako ve fotbalovém pravěku. Ale tihle pánové si nestěžovali, na škváře vyrůstali, takže se přizpůsobili. Stejně jako my.

Nebyli jsme zhýčkaní, utužovaly nás pády, roztrhaná kolena, krvavé lokty. Udělat skluz na škváře, to bývala výzva pro otrlé, protože jsme věděli, že po zápase se doma postavíme do vany, vezmeme drsný kartáč a budeme drhnout, drhnout a drhnout, dokud se černá drť nedostane z těla ven. V opačném případě zarostla a zůstala pod kůží napořád.

Jak asi tušíte, brankáři na škváře trpěli nejvíc. Dneska seženete brankářskou výbavu se vším všudy, abyste se co nejvíc chránili, ale před dvaceti lety jsem domů chodil rozedřený.

My gólmani měli na škváře jedinou strategii, jak předejít skučení a fňukání: obalit se vším možným, abychom se tolik neodřeli. Naprostou nutností byly nákolenky, aby netrpěla kolena. Od sester, které hrály házenou, jsem si půjčoval náloketníky, čili další povinnou výbavu. Taky štěstí, že máma byla krejčová, takže vymýšlela fígle, jak mi škvárové peklo aspoň trochu zpříjemnit. V práci sesbírala zbytky, které už byly k ničemu, a mně z nich vyráběla chrániče. Třeba z vaty, která odpadla ze starého pánského saka. To úplně stačilo. Taky mi do boků trenýrek a před zimou do boků tepláků všila festovní molitan, protože bez toho každý pád znamenal modřiny, boláky a krev. Zvlášť v zimě byla škvára zmrzlá na troud.

A pak že brankářské řemeslo je pohoda.

Bez přehánění můžu říct, že škvára dělala z kluků chlapy.

P.S. Už za týden další díl