MŮJ ŽIVOT, 38. DÍL: A ještě jednou děkuju, Trenére!

Pan Žaloudek. Pořád ho vidím před sebou, jak kráčí po tělocvičně v ošuntělé teplákové soupravě. Přísný výraz, zamyšlená tvář a dobrácké oči, které těkaly z jednoho stanoviště na druhé. Všechno vnímal, ale nepotřeboval to mít pod kontrolou.

Byť byl trošku předkloněný, skrývala se v něm spousta energie. Viděl v nás budoucí ligové fotbalisty a my přitom teprve chodili na základní školu. Říkával: „Jestli chcete být úspěšní, musí vám fungovat základní trojúhelník.“ Pak se nadechl, aby tomu svému poselství přidal na důrazu, a pokračoval: „Fotbal - rodina - škola. Fotbal - rodina - škola. Fotbal - rodina - škola. Pokud jedna část pokulhává, můžete se snažit, ale nečekejte velké výsledky.“

Měl jste pravdu, pane Žaloudku!

On přitom rodinu neměl, nikdy se neoženil, ani jeho starší bráchové Adolf s Oldřichem ne. Žaloudek bydlel celý život u maminky, do školy si nosil jídlo v kastrůlcích a pro plzeňský fotbal byl legendou. Nebojím se říct, že on sám by pro Viktorku klidně obětoval vlastní život.

Narodil se patnáct kilometrů od Plzně, u Vejprnického potoka v Nýřanech. Jako hráč se neprosadil, zato měl úžasné trenérské oko. Každý, kdo na západě Čech něco znamenal, musel chtě nechtě projít Žaloudkovýma rukama. On totiž na první pohled poznal, jestli máte talent. A když přidal pár otázek na téma rodina a škola, pak věděl všechno.

Mě naučil jednu zásadní věc: „Čechi, dej tomu všechno!“

A já dával. Co ve mně bylo, patřilo fotbalu. A pan Žaloudek všechny ty postupné krůčky pozoroval.

Pro mě to byl pan Trenér, největší fotbalový fanatik, kterého jsem kdy potkal. Samozřejmě ho těžko můžu srovnávat s Mourinhem, Wengerem, Brücknerem, Ancelottim nebo Hiddinkem, ale pro mě zůstává mužem, který mi ukázal cestu. I díky tomu, že každý den ráno ve škole rozsvítil světla, abychom mohli hrát, a večer ta světla zase zhasínal.

Když věděl, že jsme o víkendu hráli a v pondělí na tréninku dostali do těla, v úterý ráno nás ani nenechal převléknout: „Beseda, pánové. Pojďte si popovídat. Dneska si odpočinete.“

Nevtíravě nám vtloukal do hlavy, co znamená a jak vypadá život profesionála. Posadil si nás na žíněnky v rohu a vykládal: „Hoši, snažte se pochopit, na co asi myslí trenér. Z čeho se asi tak skládá fotbalista?“

Měli jsme trochu ostych, takže se nikdo z nás nehrnul do odpovědí, tak Žaloudek zvolnil: „Blbouni moji, máte tři pytle a skládáte z nich ideálního hráče. Jakou musí mít povahu?“

Působil na všechny. Neznal jsem nikoho, kdo by o jeho slovech nepřemýšlel. A mě to navíc strašně bavilo.

Když nám chtěl just dokázat, že nemluví do větru, přivedl nám svého borce, který už ligu hrál. Takže si s námi pokecali třeba Dan Šmejkal, Zdeněk Bečka nebo Michal Čaloun, ke kterým jsme jako Plzeňáci vzhlíželi.

Pan Žaloudek byl vizionář, ne náhodou se stal vedle pana Žůrka z Otrokovic prvním profesionálním trenérem mládeže v Česku. Bohužel příliš brzy zemřel. Znovu se ukázalo, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Rakovinu prostě nedokázal porazit, bylo mu třiašedesát.

Zrovna jsme se chystali s nároďákem na cestu do Běloruska, kde nás na začátku září 2003 čekala evropská kvalifikace. Zpráva o smrti velkého trenéra mě zasáhla. Najednou jsem ho viděl přímo před sebou, jak zvedá pravý ukazováček a říká: „Blbouni, počkejte až půjdete na střední školu. Holky vás budou balit, až se z toho poserete. Jste mladí a krásní, zapomenete na fotbal! Jen samé diskotéky a baby. Tak nebuďte tupci, život vám neuteče, zatímco fotbal vám utéct může.“

Zase měl pravdu. Spousta kluků, kteří měli víc talentu než já, se nikdy nedostala ani do ligy. Natož dál.

Ještě jednou děkuju, pane Žaloudku!

A pokud dovolíte, to samé bych rád vzkázal trenérům, kteří mě v Plzni nasměrovali. Ať to byl Jiří Sequens, Václav Ježek, Zdeněk Böhm, Miloš Kopecký, Bohumil Hrubý, Josef Čaloun, Jiří Krbeček, Jiří Kraus, Willi Štulc nebo Ivan Kovács.

Děkuju, pánové!

P.S. Už za týden další díl