MŮJ ŽIVOT, 39. DÍL: Jéžiš, ten je velikej!

Pomalu se blížila doba, kdy se můj život posunul z dětských radovánek do práce profesionála. Ještě mi ovšem zbývala jedna velká bitva s vlastním tělem.

Během jediného roku jsem vyrostl o sedmnáct centimetrů. O sedmnáct! Chápete?

V patnácti letech jsem najednou nebyl slušně vysoký kluk, ale ten nejvyšší borec ve třídě. V tramvaji jsem si musel dávat bacha, abych se pořád nebouchal hlavou o držáky - a jak jsem býval přikrčený, lidi si na mě ukazovali: „Jéžiš, ten je velikej.“

Z té výšky jsem všude viděl, ale zároveň jsem všude vidět byl. A taky jsem se trápil.

Kvůli fotbalu.

Kvůli tomu, že mi najednou nic nešlo.

Dva tři měsíce byly šílené. Kvůli špatné koordinaci se mi všechno pletlo, v hlavě jsem měl zakódované pohyby, které byly vhodné pro kluka s metrem pětasedmdesát, ne pro bidlo, které se vytáhlo nad metr devadesát.

V problémech jsem nebyl sám. Pamatuju pár případů, jak kluci ve třinácti letech překopli půlku hřiště. Takový měli v noze dynamit. Během roku rychle vyrostli, koordinace se jim diametrálně změnila a nedokázali poslat balon vzduchem na dvacet metrů. Měl jsem to podobné a neuměl si vysvětlit, proč mě ruce neposlouchají. Pro brankáře je totiž obecně nejdůležitější, aby dobře chytil míč.

Možná to zní jako zbytečné klišé, ale je to svatá pravda. Takže se spoléháte na bezchybné spojení ruce + oči. Očima musíte odhadnout vzdálenost míče a zároveň dokonale synchronizovat pohyb rukou. Najít ten správný okamžik, tu setinu vteřiny, kdy se dráha míče protne s rukavicemi.

Tehdy se ze mě chvilkově stal nešika. Jako bych veškerý talent ztratil a zapomněl i na to, co jsem se kdy v brance naučil.

P.S. Už za týden další díl