MŮJ ŽIVOT, 40. DÍL: Učím se znovu chytat

Jako děti jsme se měřily doma u dveří, u těch kuchyňských. Ne že by to byl rituál, ale čárky, které po nás zůstávaly na futrech, by mohly vyprávět zajímavé příběhy.

Stačilo se opřít o dveře, pevně přirazit paty k sobě, napřímit se, vypnout hruď a... Ještě nezapomenout pravítko, aby se mohla udělat přesná linka nad hlavou.

Většinou jsem se měřil se Šárkou, abychom zjistili, jestli jsme fakt dvojčata. Dlouho jsme se udržovali na podobné výšce, ale od třinácti se moje záznamy objevovaly na futrech úplně jinde. A půldruhého roku poté se to bohužel dost nepříjemně projevovalo na hřišti.

Připadal jsem si smutný, nešťastný, zdrcený. Moje ruce byly jiné, delší, neobratné. Tělo jakbysmet. Co jsem dělával naprosto automaticky, vůbec nefungovalo. Kolikrát se mi stalo, že jsem natáhl ruce po centru a měl je o patnáct centimetrů výš, než letěl míč.

Odhad? Mizerný!

Těch blbých gólů co jsem začal dostávat.

Naštěstí jsem se kousnul a dřel, abych toho „nového človíčka“ naučil chytat taky. Tisíckrát a tisíckrát jsem v tělocvičně házel balon o zeď, chytal ho těma dlouhýma rukama a padal do žíněnek. „Vydrž! Vydrž! Bude zase dobře,“ opakoval jsem si zarputile.

Uběhlo pár měsíců a pocit, že chytat umím, se vrátil. Klíčové bylo, že jsem vstřebal novou koordinaci. Naštěstí. S odstupem můžu říct, že jsem tu krizovou dobu přežil poměrně bez úhon, navíc jsem vytušil, že se mi ta výška bude náramně hodit. V brance jsem najednou zabíral podstatně větší prostor, dál ja výš sem dosáhl, při centrech jsem mohl vybíhat ještě víc a když jsem stál na malém čtverci, věděl jsem, že mě žádný míč nepřelétne. To všechno byly maličkosti, které ve finále udělaly strašně moc. Milimetry rozhodují.

Nakonec jsem dorostl na 196 čísel a fakt můžu říct, že je to výhoda.

P.S. Už za týden... Překvapení!