MŮJ ŽIVOT, 43. DÍL: Slůvko pokaždé

Snad si nebudu moc fandit, když řeknu, že ze mě vyrostl dobrý gólman, ale stejně nejsem a nebudu dokonalý. Pořád se učím něco nového a pořád si myslím, že se můžu zlepšovat.

I ve svých šestatřiceti letech.

Brankáře v aktuálním pojetí vnímám hlavně jako dirigenta, zajišťovače, rozehrávače. To on, pokud využívá správné komunikační prostředky, vlastně řídí celou obrannou fázi. Měl by vidět daleko víc, než hráči před ním, kteří jsou v pohybu a mají vyšší tep.

Asi to vyzní zvláštně, ale samotné chytání je ve své podstatě věc, která se při tréninku učí nejjednodušeji. Jakmile brankář zvládne techniku a způsob chytání, na což jsou ověřená cvičení, pak záleží pouze na něm, jak dobře to všechno využije při zápasech.

Daleko těžší je, aby souzněl s týmem. Aby věděl, jak správně zajistit obranu. Jak daleko nebo blízko stát od branky během jednotlivých herních situacích. Kdy a proč se rozhodnout, jestli vyběhnout. Především trenér brankářů by měl dbát na to, aby jeho svěřenci zaujímali pokaždé správnou pozici i při tréninku. To slůvko POKAŽDÉ je zásadní, protože jinak si chtě nechtě osvojíte stereotypy, které vás budou limitovat.

Jinými slovy: jestli má trenér brankářů špatnou filozofii, na jeho gólmanech se to zákonitě projeví. Já měl na brankářské učitele veliké štěstí. To oni mi pomohli k tomu, kým jsem teď. Pánové Čaloun, Sedláček, Stejskal, Lollichon...

I díky nim jsem zjistil, že máte-li brankáře, který nejenže umí chytat, ale zároveň hraje v postavení, aby případnému gólovému nebezpečí dokázal co nejefektivněji zabránit, bude hrát celé mužstvo daleko kompaktněji. Bude mít lepší presing, dokáže soupeře zatlačit a zvýší se pravděpodobnost, že bude zápas kontrolovat a vyhraje ho. Brankář může sehrát extra důležitou roli nejen v té obrovské bílé konstrukci, za kterou je už pouze síť.

P.S. Už za týden další díl