MŮJ ŽIVOT, 52. DÍL: Hurá na Angličany!

Duben 1999, Lanžhot. Mistrovství Evropy šestnáctiletých začíná.

Trávník jako kobereček, tři tisíce fanoušků na tribunách, přímý přenos na Eurosportu. I když jsme byli nervózní jako nikdy dřív, cítili jsme, že přišla naše šance.

Takhle jsme si to malovali: „Ukážeme se, upozorníme na sebe a máme vyhráno. Dají nám přičichnout k lize. Možná přestoupíme i do ciziny.“

Na stadionu v Lanžhotě se to skauty jenom hemžilo. A těch trenérů, co přijelo. Třeba blšanský Miroslav Beránek. Jestli si dobře pamatuju, viděl mě tehdy poprvé v životě. A já hned zkazil tři odkopy. Trapas! Kluci mi vždycky poslali balon na slabší pravačku a já prásk na tribunu.

Prohráli jsme 0:1. Tragédie. Neproměnili jsme dvě penalty. Když jsem viděl ten zmar na druhé straně, nechtělo se mi tomu věřit.

Nakonec jsme otevřeli obranu, hráli vabank, takže se na mě valil jeden útok za druhým. Němci měli tolik šancí, že jsem je nestačil počítat. Lidi mi sice tleskali, ale k čemu? První významný turnaj v kariéře a hned tak smolná porážka.

Byli jsme na dně. Naštěstí za dva dny se hrálo zase a tentokrát jsme gólem z poslední minuty porazili Dány. „Zlomíme to. Postoupíme,“ hecovali jsme se před posledním zápasem ve skupině. A? Vyšlo to. Výhra 2:0 nad Řeckem nás poslala do čtvrtfinále. Bomba.

„Z toho mužstva cítím nadšení. Kluci zvládli nejtěžší krizi. Vytvořili opravdový tým," chválil nás trenér Štěpán v novinách.

Tak hurá do Zlína na Angličany.

Znovu jsem nepustil ani gól, jen na jednu tvrdou střelu těsně před koncem jsem málem nedosáhl. To mi zatrnulo. „Bože, ať to letí vedle,“ doufal jsem, než jsem se odrazil.

0:0, prodloužení. Holt jsme měli víc štěstí, možná jsme víc chtěli, možná nám pomohlo domácí prostředí. Pavel Besta trefil zlatý gól a já běžel přes celé hřiště, abych mohl skočit na hromadu plnou euforie.

Jsme v semifinále!

P.S. Už za týden další díl