MŮJ ŽIVOT, 66. DÍL: Když musíš, tak musíš

V Blšanech rozjíždíme sezonu 2000/01 a mně je jasné, že stojím před nejdůležitějším okamžikem kariéry.

Musím uspět!

Musím!

Prostě musím!

Otevřela se mi cesta.

"Hele, nejsi žádný béčko, zvládneš to," podporoval mě táta.

Ano, byl jsem připravený. Připravený na velký test. Sebevědomí jsem si pojistil v letním poháru Intertoto, do kterého se Blšany probojovaly poprvé v historii. A pak to přišlo. První kolo, třicátého července v Drnovicích.

Nikdo od nás nic nečekal. Jako jelimánci jsme si měli dojet pro porážku a svalit se hned od začátku na dno tabulky. Dnešní generace asi neuvěří, protože Drnovice už se dávno propadly o sto soutěží níž, ale tehdy hrály Pohár UEFA a měly nadupanou sestavu. V brance Martin Vaniak, král reflexivních zákroků, v obraně Miroslav Kadlec, kapitán vicemistrů Evropy z roku 1996, v záloze Holeňák s drobným Valnohou, v útoku Brazilec Gomes a robustní Tuma, ze kterého šel největší strach.

Ale čeho bych se bál? Vždyť můžeme jen získat.

Za čtyřicet minut jsme vedli 3:0. Takový kolotoč nečekal nikdo, kluci ve žlutých dresech připomínali divoké lesní vosy. Kdybych chytil Tumovu hlavičku, bylo by to naprosto dokonalé. Všechny nebezpečné centry jsem posbíral, všechny střely ztlumil, jen na jednu dosáhnout nešlo.

Daleká cesta domů se zalila sluncem. Obrazně i reálně. Byl jsem nadšený, dokolečka jsem si přehrával v hlavě moje první ligové vítězství.

Tři z nás se v pondělních novinách dostali do Sestavy kola, což se cenilo. Honza Velkoborský v obraně, Pavel Devátý v útoku a já v brance. Start jak víno. Přitom já byl úplně nejmladším hráčem, který ten víkend vyběhl na trávník. Bylo mi osmnáct let, dva měsíce a deset dní k tomu. Nechce se tomu věřit, ale dneska je mi víc než dvakrát tolik.

Pak už to šlo ráz na ráz. První vychytaná nula doma s Olomoucí, první ligový zápas v rodné Plzni, větší zájem novinářů, první autogramy.

Všechno začalo přesně tak, jak jsem si přál a jak jsem potřeboval.

P.S. Už za týden další díl