MŮJ ŽIVOT, 9. DÍL: První (a poslední) bitka

Aniž bych si to uvědomoval, moje školní začátky připomínaly spíš zrychlený kolotoč. Kromě jiného jsem třikrát během čtyř let změnil školu. Taky jsme se stěhovali z jednoho konce Plzně na druhý. A jen tak mimoděk, byť nejsem žádný rváč, jsem prožil svoji první bitku. Proběhla celkem nevinně, nikomu se nic nestalo, nikomu netekla ani krev. Přesto to byla v klučičím věku událost.

Abyste si udělali obrázek. Na škole mezi sebou bojovali třeťáci proti čtvrťákům. Nesmiřitelní. Já patřil k těm mladším, kterým ti starší chtěli dokazovat, že jsou lepší a že si nás podrobí. Asi jsme to vyprovokovali my, protože jsme se jednomu čtvrťákovi posmívali, když vedle nás pochodoval po chodníku. Byl sám, tak jsme si dovolovali.

"Jen počkejte! Budete litovat. Vrátíme vám to," procedil mezi zuby a utekl.

A taky že jo. Počkala si na nás před školou celá jejich banda a chtěla se prát. Šest na šest, kluk na kluka. Starší na mladšího.

Ten den se mi vůbec nepovedl. Klasický den blbec. Po tělocviku jsem se vrátil do šatny a zjistil, že mám u aktovky urvané všechny přezky. Rudnul jsem vzteky, taška na vyhození. Proč a kdo mi to udělal?! Nechápal jsem.

A do toho se přimotala bitka. Aniž bych to čekal, skočil po mně jeden frajer z plotu. Rovnou na záda, protože mě chtěl srazit k zemi. Jak to ve mně bublalo kvůli utrhaným přezkám, vší silou jsem ho přehodil přes hlavu a sednul mu na hrudník. Chudák. Zatímco se ostatní bili, já ho držel v šachu.

Vzduchem létaly pěstičky, facky i nadávky, kluci se škrábali a tahali za vlasy, ale můj soupeř nedostal ani facku. Byl větší a silnější, přesto se nemohl ani hnout. Zatímco jsem pozoroval, jak se to kolem mydlí, najednou slyším: "Hej, Petře, pusť ho, je nějakej červenej."

No jo, už začínal rudnout, jen mrskal nožičkama. Taky by se mi nelíbilo, kdybych se pět minut nemohl hýbat.

Čtvrťáci se spálili. Chtěli nám šéfovat a dostali za uši. A já měl za sebou první a poslední bitku v životě.