MŮJ ŽIVOT, 1. DÍL: Míček z molitanu

Odjakživa nesnáším promrhaný čas.

Znám kluky, spoustu mých spoluhráčů, kteří si po obědě potřebují zdřímnout, aby nabrali síly. Já ne, zbrzdilo by mě to.

Do školy jsem chodil s lístečkem, že mě po obědě vyzvedávají rodiče. Nesnesl bych zalézt do pyžama a jít si odpoledne lehnout. Nebo se jen tak poflakovat.

Den co den jsem spěchal domů, do našeho pokojíku, abych si mohl hrát. Tam se skrývala velká část mého dětského ráje. Čtyři plus jedna v obyčejném paneláku v Lochotíně. Klasické sídliště na okraji Plzně.

Jakmile jsem dorazil ze školy, letěla taška do kouta a honem jsem hledal plastovou hokejku a míček, který musel být z molitanu, aby se neomlátily zdi. Já totiž nesbíral angličáky, poštovní známky, nehrál jsem na hudební nástroje, pro mě existoval jen sport. Přes rok hokejbal a fotbálek, v zimě hokej.

Asi to bude znít paradoxně, ale hokej jsem měl ze všeho nejradši. Stačilo, aby trochu nasněžilo, sníh se lehce udusal a už jsme jezdili za pukem. Anebo vzal pan správce hadici, vodou postříkal plácek před barákem a přes mrazivou noc vykouzlil parádní led. Voda neměla kam odtéct, byl tam pěticentimetrový obrubník. Každý zápas jsem bral děsně vážně. Štvalo mě, když někdo ze spoluhráčů dělal kraviny nebo někdo schválně kazil hru.

Dneska jsou v Lochotíně rádi, když se z celého sídliště sejde pět šest kluků, aby si zahráli. Nás bylo většinou tolik, že jsme museli střídat nebo se rozdělit na několik týmů. Doba se prostě mění. Za našich klučičích časů nebyly počítače, satelity, tablety, mobily, playstationy, televize mě moc nezajímala. Díval jsem se leda na sportovní přenosy a občas na Večerníček.

Jako bych to znovu slyšel, když se v sedm večer ozvalo z reproduktorů: "Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a dost možná ještě dál, je rybníček Brčálník." Rákosníčka jsem měl rád, taky nešiky Pata s Matem nebo Macha se Šebestovou. To byly klasiky. Ze všeho nejvíc jsem se ale těšíval na Krkonošské pohádky. Jak chamtivý pán Trautenberk láteří „himl hergot donrvetr krucajs element“ a nahání služebnictvo: „Kuba, Anče, hajnej!“

Ale televize netelevize, většinou všichni kluci z okolí po škole letěli rovnou ven. A já se přidal hned, jakmile jsem si odkroutil fotbalový trénink. Někdo z nás si zakryl oči, za zády vzal zamíchané hokejky, rozhodil je na dvě strany a velké hokejové bitvy mohly začít.

P.S. Už za týden další díl