Chytí? Nechytí?
Udrží tu střelu? Vypadne mu míč?
Když stojí v brance chlapík, ze kterého vyzařuje jistota, znamená to pro deset spoluhráčů v poli obrovskou pomoc. Dovolí si víc, zariskují, nezmatkují. A když zachybují, můžou zůstat celkem v klidu, protože za nimi je člověk, u kterého je vysoká pravděpodobnost, že ošemetnou situaci zachrání.
Petr takový byl, je a věřím, že ještě pár let bude.
Vzpomínám, když přišel v létě 2001 z Blšan do Sparty. Devatenáctiletý zelenáč? Omyl! Upoutal mě hned při prvním soustředění v Seefeldu. Na konci tréninku jsme ještě zkusili odkopy, já si stoupnul kousek za půlící čáru a nechal Petra, ať ukáže, co v něm je. Dal si balon na malé vápno a řach! Míč letěl skoro přes celé hřiště. Podruhé, potřetí a počtvrté. Kluci, kteří se ještě protahovali, nevěřili: „To snad není možné.“
Stačilo pár obyčejných odkopů, aby ukázal, jako sílu v sobě skrývá.
Tušil jsem, že z něj vyroste solidní brankář, ale tenkrát se ještě nedalo prorokovat, že bude překonávat rekordy v anglické lize.
Být brankářem, to znamená, že jste samostatnou jednotkou. Abyste byli úspěšní, musíte splňovat soubor mnoha předpokladů. A Petr celý ten soubor měl, protože byl přirozený talent a ještě měl neutuchající snahu se zlepšovat a naslouchat.
Postava? Ideální, to je bez debat. Vysoký, obratný, k tomu rychlostně výborně vybavený.
Velmi dobře chytá i hraje nohama.
Výtečně čte hru, což umí málokdo. Intuice se učí stěží, to musí mít člověk v genech. On to nadání má.
Když jsme spolu trénovali v reprezentaci, ani jsem nemusel moc mluvit. Oba jsme věděli, s jakou kvalitou pracujeme. Proto jsem mu říkal: „Chvála smrdí, nebudeme se tady plácat přes ramena.“
Když ode mě při tréninku dostal gól, hned jsem si z legrace rýpnul: „Neměj strach, takovou ránu jako já nikdo nemá. Neboj, takoví střelci už vymřeli.“
Když chce být brankář dobrý, musí se umět správně rozhodnout, správně přečíst situaci. Dělat robinzonády a vyrážet střely ze šibenici? Na to není čas. Hra se zrychlila, balony taky, člověk v brance nemá čas na skákání, musí především předvídat. Samotné chytání míří do ústraní, rozhoduje ostražitost, vždyť při zápase častěji používáte ruce než nohy.
Když jsem chytal za Spartu, za Queens Park Rangers nebo za Slavii, liboval jsem si v situacích, které jsem situaci vyřešil dřív než útočník. Už ten pocit, že jsem myšlenkově na stejné úrovni jako střelec, mě hřál. Obvykle to vypadalo jako jednoduchý okamžik, ale nejdřív jsem musel udělat takové posuny, abych se k tomu relativně snadnému zákroku dostal. A Petr to má ještě vychytanější. Je napřed! Snad kvůli tomu, že jako kluk hrál v záloze, takže se může snadněji vcítit do role útočícího hráče.
V brance nesmíte za celý zápas povolit ani na okamžik. To se nedá nabiflovat. Buď tu koncentraci v sobě máte, nebo ne. A na Petrovi už je při rozcvičení vidět, jak je soustředěný. Vkročí na hřiště, zvedne ruku, aby slušně pozdravil diváky, ale to je všechno. Nezažil jsem, aby byl roztěkaný, aby ho něco podráždilo, vyvedlo z rovnováhy. Těžko někomu nařídíte: „Hele, od teď se koncentruj!“ Když se mu nechce, přemáhá se a nebude stoprocentní. Míč je na druhé půlce, on se kouká po lidech a přemýšlí, co bude k večeři... A to je cesta k chybám.
Brankář musí být silný. Na nikoho jiného se nemůže spolehnout, nikdo mu nepomůže, musí si všechno vyhodnotit sám. A Petr přemýšlí. Už jako dvacetiletý si ze zápasu pamatoval spoustu maličkostí, vyprávěl mi o nich a chtěl slyšet, jestli se při nich zachoval správně: „Ten frajer běžel zprava, nacentroval přes obránce, já stál dva metry od branky, foukalo ostře zleva, tráva byla udusaná, stačilo pět centimetrů a měl jsem to na ruce.“
Neunikl mu žádný detail a mně stačilo jen upozornit: „Kdybys stál od branky o kousek vlevo, chytil bys to.“
V dalším zápase a při stejné situaci už jsem ho viděl v lepším postavení.
Zatímco jiní se v chybách babrali, on se z nich učil. I proto je z něj legenda.
P.S. Už za týden další díl
