MŮJ ŽIVOT, 14. DÍL: Jak jsem byl v parlamentu

Když pominu tělocvik, což byl pochopitelně pro nás předmět číslo jedna, nevadilo mi na škole vůbec nic. Byl jsem schopný se naučit všechno. Navíc mě to zajímalo. Od matiky, přes dějepis až třeba po češtinu.

Snad na mě i učitelé spoléhali, rád jsem byl za slušňáka. Až se dneska divím, že jsem se víceméně všem karambolům a školním škraloupům vyhnul. Jako bych to zpětně slyšel: "No jo, Petr Čech, ten je hodnej, spolehlivej, nedělá kraviny." Když jsem občas zapomněl udělat úkol, díky dobrému jménu mi to obvykle prošlo.

Musím se pochlubit, že mě dokonce zvolili do školního parlamentu, jako zástupce třídy. Bylo mi ctí, že mě spolužáci vybrali jako svého vyslance.

Ředitelka Justová byla novátorka a založila třeba schránku důvěry, do které se mohl každý s čímkoli svěřit. Klidně anonymně. Školní parlament pak posuzoval, jestli je žádost oprávněná a jak by se ten problém měl případně řešit.

I když mě politika dodnes nijak zvlášť nezajímá, dohadování ve školní radě mě bavilo. Bohužel to narazilo na fotbal. Copak můžu dorazit na schůzi, když mám trénink? Všehovšudy jsem byl dvakrát. Nikdo by mě nedonutil, abych vynechal trénink.

Pět let uteklo jako voda, protože jsem byl pořád v poklusu. Najednou mi bylo patnáct a musel jsem se rozhodovat, kam dál. Sportovní gymnázium? To zní ideálně. A pak na práva! Fakt mě ta představa lákala. Jenže měl bych čas na fotbal? Dovolila by mi škola jezdit na soustředění? Nechá mi individuální plán? Nebude lepší stavební průmyslovka? Rýsování mě takyy dost bavilo.

V hlavě se mi motalo leccos. I když jsem na pětadevadesát procent věřil tomu, že si zachytám ligu, nemohl jsem tušit, že to dokážu hned za dva roky v Blšanech.

Jako student sportovního gymnázia.

P.S. Už za týden další díl!