MŮJ ŽIVOT, 47. DÍL: Arteta, Srna a Pepe Reina

Jen zlomek mládenců, kteří přijedou na Euro do šestnácti let, skutečně prorazí ve velkém fotbale. To je fakt. Přitom všichni bez výjimky mají talent a touží po závratné kariéře. Tenkrát na Moravě se sešlo dvanáct reprezentačních týmů a když se probírám vzpomínkami, napadá mě jenom pár jmen, která to dotáhla ke hvězdám.

Za Chorvatsko hrál Darijo Srna, budoucí ikona Šachtaru Doněck. Švédové přivezli Kima Källströma, jenž šest let šéfoval záložní řadě Lyonu. Rusko představilo dvojčata, statné stopery, Alexeje a Vasilije Berezucké. Španělsko mělo v brance Pepeho Reinu a v záloze Mikela Artetu, kterého jsem o šetnáct let později potkal jako spoluhráče v Arsenalu.

I v našem mančaftu se to hemžilo nadějnými hráči, ale kdo si dneska vzpomene na Šimečka, na Lizáka, na Holečka? Ti kluci možná neměli tolik štěstí nebo vůle jako já. Ale přece jen ta česká generace přinesla kupu pestrých příběhů. Jarda Plašil hned po turnaji odešel z Hradce Králové do Monaka, i když měl v české lize jen čtyři starty. Nakonec odehrál přes sto zápasů za nároďák a osobně ho řadím mezi nedoceněné hrdiny. Hbitý útočník Tomáš Jun roky střílel góly za Spartu, nebožtík David Bystroň má tituly s Ostravou, s Plzní i s Levski Sofia, Filip Trojan strávil úspěšnou kariéru v Německu.

Nemůžu jmenovat všechny, ale myslím, že jsme byli celkem zajímaví. A vzhledem k tomu, že jsem ve vstupním zápase málem vychytal favorizované Němce, začalo se mluvit taky o mně.

Jako patriot jsem chtěl chytat ligu v Plzni. Tím spíš, že jsem ve městě chodil na gympl. Jenže v brance staršího dorostu jsem se střídal s Martinem Ticháčkem, který byl o rok starší, tudíž měl podle věku nárok, aby dostal profesionální smlouvu dřív. A zároveň ho pro letní přípravu posunuli do áčka.

Dostal přednost a já mu to přál, ale...