MŮJ ŽIVOT, 55. DÍL: Ukážu, že si šanci zasloužím

Třetí cesta do Blšan už měla docela jiné grády. Pamatuju si ji přesně, protože mi změnila život.

Bylo to pondělí 21. června, rok 1999.

Budíček po šesté, snídám doma a natřikrát si kontroluju, jestli mám sbalené kopačky. Před barákem už je nastartovaná naše stará škodovka. Můj řidičák byl v nedohlednu, spoluhráče jsem neznal, takže mě museli svézt rodiče.

Pak už jsem z Plzně jezdil jinak. S naplněnou brašnou jsem čekával na konečné tramvaje číslo 1, kde mě každý den nabírali kluci, kteří měli od klubu půjčené služební auto. Den co den, dva roky.

Ale poprvé... Poprvé to bylo zvláštní. Zavazující. Nervózní. Pořád mi to v hlavě šrotovalo, co se mě asi čeká. Jak se budou všichni tvářit na kluka z gymplu. Co asi bude říkat trenér Beránek? Zapadnu? Budu na to stačit? A mám mazákům vykat?

Desítky otázek zůstalo bez odpovědi, protože jsem do Blšan vletěl rovnýma nohama. Ještě za sebou slyším laskavé pohlazení od našich "Držíme palce, Petře, hodně štěstí!" a pak už na úzké chodbě potkávám vylepaného záložníka Patrika Gedeona a uctivě zdravím Romana Hogena, toho útočníka, kterému při tréninku zkusím chytit všechny střely.

Postávám u šatny a pozoruju šrumec kolem. Fasuju věci u kustoda v kamrlíku, rukou si třesu s trenérem a už stojím na hřišti, kde je nás jako psů. Přes třicet lidí, na šířku hřiště jsme hráli turnaj čtyř týmů. Všechno pro mě bylo nové, rychlejší a svižnější.

Tenkrát jsem taky poprvé v životě viděl Miroslava Beránka. Trenér měl kancelář v klubovém VIP, což byl celkem obyčejný dřevěný srub za zadní brankou. Pozdravil mě, celou dobu se mi díval očí a povídal: "Velmi pozorně jsme tě sledovali při mistrovství Evropy a víme, co umíš. Jen na tobě bude záležet, abysis řekl o šanci. Ukaž, že si ji zasloužíš."

Věřil jsem mu, mluvil přesvědčivě. Přece by nekupovali gólmana jen pro okrasu.

Zároveň bylo jasné, o co se budu ze začátku prát. Byl jsem nezkušený cucák a v týmové hierarchii byli přede mnou dva daleko ostřílenější borce: Aleš Chvalovský, syn tehdejšího šéfa fotbalového svazu, byl jedničkou, zrzek Tomáš Obermajer dvojkou. Chtěl jsem se co nejdřív vklínit mezi ně a pak přeskočit na místo jedničky. Jenže mezi dorosteneckým a ligovým fotbalem je ohromná propast. Všechno je rychlejší, tvrdší, střely jsou prudší, hráči o hodně chytřejší, zdatnější, důraznější a mazanější.

Brzy jsem to poznal.

P.S. Už za týden další díl