MŮJ ŽIVOT: 58. DÍL: Jak se budí princové

My mladí jsme v Blšanech měli obvykle tři tréninky denně. Dva s ostatními, k tomu ještě večerní seanci, než se úplně setmělo. Abychom se co nejrychleji přilepili k úrovni profíků. Tak jsem se učil a pozoroval. Co taky jiného?

V Žinkovech jsem bydlel s Alešem Majerem, což nebyl úplně neznámý klučina. Na jaře jsme spolu na Moravě odehráli Euro šestnáctiletých. Aleš byl útočník, hodně dobrý střelec, s instinktem. Jenže ve Spartě mu nedali smlouvu, tak putoval do Blšan. Stejný příběh jako já. No jo, zobáci. Jako pomocná síla jsme sbírali balony, nosili kožele, rozlišovací tílka, byli trenérům při ruce, když bylo něco potřeba zařídit. Před každým tréninkem jsme museli přijít dřív a zkontrolovat, jestli jsou balony dost nahuštěné. Když ne, tak honem ke kompresoru a dofouknout.

Co bych remcal, takový je přece úděl nejmladších. Nebo už to neplatí? Sám nevím. Slyšel jsem příběh, jak nizozemský obránce Johnny Heitinga, když přišel v šestnácti na první trénink Ajaxu Amsterodam, dal všem okamžitě najevo, že bažantem nikdy nebude. Dneska už mu je pětatřicet, ale tehdejší spoluhráči si určitě vzpomenou, jak po tréninku zaznělo: "Gudjohnsen a Heitinga! Sebrat míče!"

Islanďan Eidur Gudjohnsen, můj pozdější spoluhráč z Chelsea, si vzal pytel a šel lovit míče po všech koutech hřiště, zatímco Heitinga se rozkřičel: "To si snad děláte srandu. Copak jsem nějaká služka? Přišel jsem do Ajaxu hrát fotbal, ne sbírat míče."

Takovou reakci bych si nikdy nedovolil. Ani dneska, natož tehdy ve věku študáka. Je to přece vývoj, mladí se musí obrousit, otrkat, poznat týmovou hierarchii.

Mimochodem, ještě jedna povinnost náležela blšanským bažantům na soustředění: obstarat budíček.

V půl osmé museli být všichni vzhůru, takže jsme postupně ťukali na dveře a budili jednoho spáče po druhém. S Alešem Majerem jsme si to rozdělili půl na půl, jen u dvou pokojů jsme nesměle přešlapovali spolu. Na dveřích byly jmenovky: Obermajer - Bittengel a Vrabec - Hogen.

Borci. Hvězdy. Mazáci, ke kterým jsme vzhlíželi. Vykat jsme jim chtěli. Měli jsme respekt z třicátníkům, kteří s fotbalem prošli svět.

Zprvu jsem se báli, aby nás po nechtěném ranním procitnutí nepolili studenou vodou nebo nás rovnou nehodili do rybníka před sportovním centrem. Tak jsme se pokaždé třikrát pomodlili a nesměle zaškrábali na dveře.

"Jo, dobrý, už vstáváme," ozývalo se nakřáplým hlasem.

Přišlo mi, že proti své vůli budím vlastního tátu. To taky není dvakrát příjemný úkol. Já rozklepaný ročník 1982 a v posteli rozespalý Béda Vrabec, ročník 1962. Chápete? Dvacetiletý rozdíl!

Když jsem Bédu viděl poprvé, koukal jsem na něj s otevřenou pusou. To je on. Kapitán. Pan Petr Vrabec, řečený Béda, chlapík s mušketýrským knírkem a mizejícími vlasy. Bývalý reprezentant a sparťan, který dal gól Barceloně v Lize mistrů. Najednou ho budím na soustředění v Žinkovech, snídáme spolu a dvakrát denně s ním trénuju.

Jak mám takové machra dirigovat z branky? Proboha, co mu mám radit, když zažil už úplně všechno? Jaký hlas zvolit? Nebude si myslet, že jsem moc drzý, namachrovaný?

P.S. Už za týden další díl