MŮJ ŽIVOT, 62. DÍL: Když jsou naši bílí strachem

Ještě ve čtvrtek jsem hrál dorosteneckou ligu. Stojím na penaltovém puntíku, soustředím se na každou akci, která se nachomýtne na naší polovině hřiště, a najednou se od střídaček ozve: "Čechíno, pojď, jdeš ven! Střídáme!"

Cože!

Proboha, co se děje?

Proč já? Nic mi přece není.

Nechápal jsem, že střídám. "To bude asi omyl," říkám si, když zaraženě pochoduju směrem na střed hřiště.

Chtělo se mi fňukat a stěžovat si do všech stran: "Já chci chytat!" Brzo se vysvětlilo, že to nebyl omyl, nýbrž promyšlená akce. Trenér Beránek nařídil, abych se stáhl ze zápasu. Pro jistotu. Abych se nezranil.

"Měl bys chytat na Spartě," řekli mi.

Hrklo ve mně: "Slyším dobře? Na Spartě?"

Jisté to ještě nebylo, ale naznačit mi to trenéři dorostu mohli. Aleš Chvalovský si o víkendu narazil bok, nemohl na něj dopadnout a hledala se náhrada. Volba padla na mě. Bomba!

Celý natěšený jsem dorazil domů a hned mezi dveřmi to vybalil: "Mami, tati, chytám na Spartě!¨"

Máma spráskla ruce: "No těbůch!"

"No a!? Co mě nezabije, to mě posílí."

Rodiče se báli a já se jim zpětně vůbec nedivím. Naposledy na Letnou přijely České Budějovice a odvezly si sedmičku. Kdybychom dopadli stejně, nikdo by se nedivil. Sparta v tu dobu dominovala. Hrávala Ligu mistrů, měla na všech pozicích reprezentanty, nikdo v lize nebyl schopný konkurovat. Vypráskala všechny, už během podzimu jasně kráčela za titulem a logicky si měla smlsnout taky na Blšanech. A do toho moje premiéra.

Nic moc vyhlídky. Mlely se ve mně pocity hrdosti, strachu i zodpovědnosti. "Když jednou naskočíš, musíš ukázat, co v tobě je." S tím jsem před zápasem usínal.

Zařídil jsem lístky pro celou rodinu, přijela i starší sestra Markéta, která jinak fotbal úplně vynechávala. Upřímně, docela mě vyvedlo z konceptu, když jsem celou Čechovic rodinku spatřil na stadionu. Radši jsem utekl.

Jestli já byl nervózní hodně, oni museli být stokrát víc. Ani nemohli mluvit, jak měli sevřené hrdlo. Byli bílí strachem. Už při rozcvičení pochodovali po tribuně sem a tam, a to nemluvím o zápase. Z každého sparťanského útoku dostávali kopřivku. Hlavně náš táta v tom je kadet. Často se nedívá ani na televizní přenosy. Když chytám v ožehavém zápase, ve kterém jde o hodně, u televize ho neuvidíte.

P.S. Už za týden další díl