MŮJ ŽIVOT, 50. DÍL: Už jsem dal slovo

V květnu 1999 jsem povýšil, přišla první pozvánka do reprezentační sedmnáctky. „Bude to super. Lisabon. Zážitek. Zachytáme si oba,“ těšil se Martin Ticháček, můj kamarád, kolega i konkurent. Super to bylo, trénovali jsme na krásných hřištích a hráli tři těžké zápasy proti domácím Portugalcům, proti Španělům a proti Skotům. Nikdo neměl ponětí, že mám zálusk vyrazit za ligovou štací.

Copak si nepamatujete, že jsem musel mlčet o všem, co se děje v zákulisí? Trénoval jsem a mlčel. Mlčel jsem a trénoval. Dokud mi z Blšan nevzkázali: "Hotovo. Jsi náš."

Jako první to věděl můj rival Tichy. Když ho Plzeň jako mladšího dorostence získala z Domažlic, hned jsme si padli do oka. Bylo skvělé, že jsme si pomáhali, abychom se společně vytáhli výš. I v Portugalsku jsme se v brance střídali. Jenže v Plzni bylo volné místo jen pro jednoho... To je holt život, brankářský úděl.

Horší bylo, jak to říct klubovému trenérovi, který na mě sázel. Ivan Kovács tenkrát u sedmnáctky pracoval jako asistent. Den před odjezdem jsem ho poprosil, jestli si s ním můžu promluvit o samotě. Bydleli jsme v bungalovech za městem, z oken koukali na deltu Atlantského oceánu. Červánková obloha, slunce zapadalo - a mně se klepal hlas. Šli jsme se projít podél pobřeží, chvilku jsem se přemáhal, párkrát polknul naprázdno a nanečisto za sebou skládal slova, která vyslovím: "Trenére, nezlobte se, já do letní přípravy nepůjdu. Mám nabídku z Blšan. Přijal jsem ji."

Snažil jsem se být rázný, ale hlas se mi provinile třásl.

Pan Kovács byl zaražený, měl se mnou jiné plány.

„Už jsem to podepsal,“ nemohl jsem mu lhát. "Vím, že do přípravy s áčkem nastoupí Tichy. A mně se nechce čekat. Otevřely se mi dveře. Musím do nich vkročit."

Trenér mě nepřemlouval, jen se zeptal, jestli bych ještě nezměnil názor, kdyby mi za stejných podmínek nabídla profesionální kontrakt Plzeň. Vím, že nemohl spát. Domů jsme se vrátili v pondělí večer a on hned v úterý ráno letěl na vedení klubu. V půl osmé přešlapoval u kanceláře manažera Miloše Paula: „Smrdí to průšvihem. Blšany nám chtějí vzít Čechína.“

Mně se tehdy nezdálo, že by šéfové měli bůhvíjaký zájem, aby mě překecali. Na kobereček si mě nepozvali, nijak nenaléhali. Jen mě pan Paul potkal na chodbě stadionu a prohodil: "Byl bych rád, kdybys to ještě zvážil. Jsi přece Plzeňák, šanci dostaneš."

Jasně, jsem Plzeňák jako poleno, jenže když dám slovo a plácneme si, nejde to zvrátit. Navíc jsem vážně nechtěl čekat. Rok? Proč?

Kvůli tomu, že mě Plzeň neměla pod smlouvou, tratila spoustu peněz. No jo, ale kdo to tentkrát mohl tušit, kam se vyškrábu. Taky jsem mohl za pět let odcházet za deset tisíc korun někam do divize a neštěkl by po mně pes.

Od té doby už si v Plzni dorostence jistí smlouvou. Drobnou, ale přece. Jsem rád, že jsem mladým vyšlápl cestičku.

Na poslední zápas dorostenecké ligy s Bohemians už jsem se díval z tribuny. Byl jsem hráčem Blšan.

A za tři dny už jsem se měl hlásit na tréninku.

P.S. Už za týden... Překvapení!