MŮJ ŽIVOT, 49. DÍL: Jak mě Blšany ukradly

Abych se přiznal, už před více než dvanácti lety jsem přemýšlel, že bych sepsal vlastní autobiografii. Měl jsem za sebou dvě senzační sezony v Chelsea a fotbalový svět mi ležel u nohou. Tehdy jsem poprosil blšanského sportovního ředitele Zdeňka Kováře, aby se rozpovídal, jak to všechno začalo.

Knižní projekt nakonec zůstal u ledu, protože mi později došlo, že na životopis jsem ještě příliš mladý. Bohužel pan Kovář mezitím tragicky zemřel. Na obchvatu Loun ho v únoru 2013 zabil člověk, který riskantně předjížděl.

Vzpomínka pana Kováře však zůstala:

„Blšany nebyly nijak zámožný klub, snažili jsme se k sobě tahat hlavně levné a talentované kluky. Nejlépe bez profesionální smlouvy. A kdyby mohl trenér Beránek přidat ještě dvě vlastnosti, na kterých sám lpěl, tak vysoké a levonohé. Ze Sparty jsme stejným způsobem vzali Vencu Drobného, kapitána budoucí jednadvacítky.

I Petr do našeho scénáře dokonale pasoval. Mladý, talentovaný, vysoký, levonohý, bez smlouvy! A to jsem ještě nevěděl, že je to navíc charakter a pracant.

Měl jsem na něj výborné reference, všechno se mi zamlouvalo, jen jsem ho chtěl vidět na vlastní oči. Tak jsem vyrazil na čtvrtfinále mistrovství Evropy do šestnácti let, které se hrálo ve Zlíně. Petr byl proti Angličanům mimořádný. Nejen na čáře, ale komplexním pojetím. Dirigoval ostatní, posílal daleké a přesné nákopy, snad ani na vteřinu nezapochyboval. Vychytal remízu 0:0, v prodloužení se trefil Pavel Besta a já věděl, že toho kluka musím přesvědčit, aby šel k nám na vesnici.

Po zápase jsem se mu představil, vysvětlil, co mám za lubem a nakonec popřál: „Snad vychytáš zlato.“

Zlato nevyšlo, přestup ano.

Prsty v tom měl taky František Plass, úžasný chlap a velký Plzeňák, kterému se během kariéry přezdívalo Český Beckenbauer. Domluvil schůzku s rodiči. Místo? Pivnice Plaská, klasická paneláková putyka, do které se šlo po betonových schodech. Rodiče byli trochu nervózní, objednali si smažená játra a čekali, co se dozví. Petr si požádal o smažený sýr s bramborem a tatarkou, do půllitru džus se sodou. Vem mě čert, jestli to bylo jinak.

Petr měl hodně zajímavou nabídku z Herthy Berlín, kde by musel při stáži přesvědčit, zato by - pokud by uspěl - dostal nesrovnatelně vyšší peníze. Já jsem ho chtěl podepsat hned, bez zkoušky. Za osm tisíc měsíčně hrubého základní plat, což bylo úplné nic, kdyby nechodil na gymnázium.

„Hlavně musí doštudovat. Přes to nejede vlak,“ vzal si slovo táta a maminka přikyvovala.

Petr byl klidný, vyrovnaný, s jasným názorem. Viděl jsem mu na očích, že chce do Blšan.

„Školu dodělá, to slibuju. Jedinou nevýhodou je dojíždění, ale to vyřešíme elegantně,“ řekl jsem.

Tím pádem jsme v květnu 1999 upekli Petrovu přestup a první profesionální smlouvu. Uznávám, byla to trochu partyzánská akce, ale vyšla. Hřálo mě, jakou mladou personu jsme do Blšan zlákali, na druhou stranu jsem soucítil s plzeňským trenérem brankářů Josefem Čalounem, který se vztekal: „Já si ho piplal a ty mi ho kradeš.“

Promiň, Pepíku, nebylo to košer! Jenže kdybychom Petra nevzali do Blšan, třeba by si v Plzni zachytal až za pět let. Nebyla by to škoda?

U nás měl místo hned, ačkoli nejdřív jako dvojka nebo trojka. Oblíbil si ho náš majitel František Chvalovský. Říkal mi u vínka: „Člověče, to bude jednou velkej gólman. Ten má paramentry! Jednou ho prodáme do Sparty, zachytá si v Lize mistrů a pak vyrazí na slávou.“

No vidíte, jak to všechno dopadlo.