MŮJ ŽIVOT, 59. DÍL: Lepší na Vrabce promluvit, než odjet domů

Netrvalo dlouho a vážně jsem Bédu Vrabce dirigoval. Poprvé.

Vraceli jsme se ze soustředění v Německu, zbití jako koně. Jen jsme přežívali a těšili se do postele. Jenže nás ještě čekala mezistanice, zápas s Mostem, příprava na ligu.

Nohy se mi klepaly vyčerpáním. Stát jsem namohl, natož běhat. V tu ránu odhodlaný soupeř zaútočil zprava a přišla kolmá přihrávka za obranu, kterou Béda na pozici stopera trochu podcenil. Všechno jsem viděl perfektně a věděl jsem přesně, kde se stala chyba, protože z brankové čáry mám nejlepší přehled. Jenže copak bych si mohl dovolit zařvat na Vrabce? Na pana Vrabce, který vyhrál se Spartou šest titulů a já fandil u televize?

Jen jsem se na něj nevinně podíval, protože mi přišlo žinantní, abych mu cokoli říkal. Jeho reakce mě šokovala. Ta slova slyším ještě dnes.

Ještě se ani nevydýchal a spustil: "Hele vole, jestli se bojíš zařvat, tak se radši seber a padej domů!"

Strašně mi vynadal. Jako nikdo nikdy. Aspoň tak mi to v tu chvíli připadalo. Cítil jsem se zahanbený a zároveň naprosto probuzený. Jako by teď při budíčku v Žinkovech stál samotný Béda Vrabec před mými dveřmi a bušil do nich pěstí: "Probuď se! Petře, vstávej!"

A já se probudil. Pochopil jsem, že já jsem na hřišti pán. Že já se můžu z brány ozvat k čemukoli a zařvat na kohokoli.

Ne že můžu, já MUSÍM!

Když vidím chybu, zařvu, poradím, pomůžu problém odstranit. I kdybych měl úkolovat třeba Bédu Vrabce.

Pro nás mladé byl obrovskou motivací. Jen ho sledovat při tréninku bylo poučné. Dával nám impuls. Vyzařovala z něj zkušenost, vyzrálost. Nechoval se jako mazák, spíš jako kamarád a ochranná ruka. A Günter Bittengel to samé.

Že neznáte Bízu? V dalším kapitole vám povím víc a zdaleka nejen o něm.

P.S. Už za týden další díl