MŮJ ŽIVOT, 63. DÍL: Sparta, můj osud

Třicátý říjen 1999.

Ještě ráno nebylo jisté, že půjdu do branky. Aleš Chvalovský si dopoledne vyzkoušel, jestli se bolavý bok neumoudřil. Kdyby jen trochu mohl, určitě by si Spartou nenechal ujít. Brankáři nejsou padavky. Jenže to nešlo, pořád to bolelo. Tři hodiny před výkopem trenér Beránek nakázal: "Petře, jdeš na to."

Polknul jsem naprázdno: A je to tady!

Možná vás to překvapí, ale já si od té chvíle pamatuju pouze to, že pro mě neexistovalo nic jiného než zápas. Můj první zápas v dospělé lize.

Zavřel jsem se do sebe a nařídil si, že nesmím nic pokazit. Nic! Nic! Nic!

I kdyby na tribuně seděl Micky Mouse, Elvis Presley nebo papež, kdyby mě rozesmívali komedianti z celého světa, se mnou to nesmělo hnout.

Převléknu se, nasadím chrániče, zavážu tkaničky u kopaček, vezmu rukavice. Je šest odpoledne, docela teplo. Na Letné už začíná probleskovat světlo ze čtyř obrovitých stožárů, na stadionu je liduprázdno. Kráčím tunelem k trávníku, odhodlaně vyskáču pár schůdků a jsem tam.

Ve fotbalovém divadle.

Na nejvyšší scéně.

Uprostřed obrovského kráteru.

Tady a teď!

Velká zkouška začíná.

Při rozcvičce poslouchám sparťanské trubky, které jsem znal nanejvýš z televize. S nikým se nebavím, nikoho nesleduju, vnímám jen sám sebe. Když mě při odchodu do šatny zastavili pánové s televizní kamerou, abych jim něco řekl před premiérou, netušil jsem, co se to vlastně děje. Nezajímalo mě to. Zamumlal jsem pár slov a zmizel.

Po další cestě tunelem už nebude návratu. Jdeme na to!

Základní sestava Blšan: v brance Petr Čech!

Před ním Tichota - Drobný, Velkoborský, Šmarda - Krejčík, Gedeon, Šimák, Pospíšil, Došek - Koubek.

Přesně týden před Spartou jsem si říkal, že už bych mohl dostat šanci. Že se zlepšuju. Že se přibližuju velkému zápasu. Přece jen čtyři měsíce uběhly a já k lize čuchnul maximálně z lavičky. A teď to zažívám.

Sparta poprvé útočí, dlouhý pas letí za naše obránce a já křičím na Honzu Velkoborského: "Gumo, pusť!" Ten obyčejný výkřik, který jsem měl naučený z tréninku, mi dodal sebedůvěru. Sám sobě jsem si pošeptal: "Kámo, ani tady se nemáš čeho bát. Je to sice nejslavnější český klub, ale taky ve Spartě hrajou jen lidi."

Poprvé jsem si zkusil, jaké to je držet v dlaních balon, se kterým se hraje liga. Věřte mi, je úplně normální, kulatý, černobílý, tvrdě nahuštěný. Podruhé už jsem si pro míč musel do sítě. Ve třinácté minutě proti mě stál jen Vladimír Labant. Postavil si míč na penaltu, dal si delší rozběh a prásk levačkou k tyči. Já padl na druhou stranu. Sparta vedla, to byl fofr.

Neměli jsme šanci, oni byli rozjetí. A já se začal oprávněně obávat, že schytám nepěkný nářez. Nakonec to dopadlo solidně, prohráli jsme jen 1:3 a mě v novinách vyhlásili nejlepším hráčem Blšan. Trenér Beránek ke mně po zápase přišel a se svým klasickým břitkým humorem povídá: "Hele, až na ty tři góly to bylo docela dobrý."

I taková pochvala pohladila.

Pár šancí jsem chytil a dost jsem tím naštval sparťanský kotel, který mi nadával do kreténů. Když jsem si chodil pro míč, lili po mně pivo a soptili, že už nic nechytím. "Čechúúúú, ty nulóóóó."

Šel z nich strach. Vzal jsem míč a mazal pryč.

Kdo by tehdy tušil, že za rok a čtvrt budu ve Spartě podepisovat smlouvu a ten samý kotel bude skandovat moje jméno?

Kdyby takový scénář někdo vylíčil mně, poklepal bych si na čelo a rovnou ho poslal na vyšetření do Bohnic.

P.S. Už za týden další díl