MŮJ ŽIVOT, 71. DÍL: Přibrzdi si, ať nevyletíme

Než vám začnu vyprávět další kapitolu, rád bych pozval ještě jednoho hosta speciálního hosta, který má co říct k našim cestám. Jan Velkoborský, řečený Guma, býval výborný obránce, hlavičkář, vysoký a nekompromisní. Svého času ho chtěla Sparta i Slavia. Nakonec skončil v německém Ahlenu. Mně dělal dlouho osobního řidiče, najezdili jsme spolu tisíce kilometrů, tak jsem ho poprosil, ať zavzpomíná. Máš slovo, Gumo! A děkuju ti.

"Byl jsem u toho, když Petr startoval svou raketovou kariéru. Přišli jsme do Blšan to samé léto roku 1999, oba z Plzně. Já z áčka, které právě sestoupilo z ligy, on z dorostu. Na svůj věk byl ohromně vyzrálý. Taky kliďas a poctivka. Neměl žádná extempore, žádné výbuchy. V hlavě to měl srovnané a pochodoval štěstí naproti.

A já mu dělal šoféra. Ne, dělám si legraci. Jezdili jsme z Plzně ve čtyřech a na mě, jako na nejstaršího, byla napsaná služební felicie. Tak jsem většinou řídil. Den co den. Zatímco jsem držel volant, Petr na zadním sedadle povídal. A povídal. A povídal. Vůbec nás nepustil ke slovu. O škole, o fotbale, o holkách, o životě. Jednou nás překvapil: "Normálně pánové, včera mě přepadli dva pobudové. U nás, v Lochotíně. Chtěli mi ukrást bundu. Jednoho jsem bouchnul, druhý radši utekl."

Při povídání byl k nezastavení, takže cesty s ním utíkaly. I když jsme třeba po tréninku byli úplně vyždímaní a zralí na usnutí, Petr spustil a byl k nezastavení. Ani rádio jsme nepotřebovali zapnout.

Za pár týdnů jsem si zvykl i na to, že Čechíno pořád bručí. Fakt, nekecám. On si neustáále pobrukoval melodie. "Co to v autě pořád hučí? Nepokazil se ventilátor?" přemítal jsem nervózně.

A on to byl Petr na sedačce za mnou."

Musím se vám k něčemu přiznat. Můžu? Dlouho mi nevadilo, že nesedám za volant. Stačilo mi, že v Plzni počkám na spoluhráče. Pohoda. Jako bych byl stopař. Vůbec jsem při cestě nemusel dávat pozor, jen jsem klábosil nebo pospával. Pětašedesát kilometrů tam, pětašedesát zpátky. Každý den. Pondělí, úterý, středa... Pořád dokola.

Když jsem dodělal řidičák, hned mě kluci hecovali: „Tak se předveď, pilote!“

Všichni byli rádi, že mi do řízení můžou kecat.

„Hele, stopka, nezapomeň.“

„Přibrzdi si, ať nevyletíme ze zatáčky.“

„Pán je šikovnej. Motor hučí jako blázen a pořád jedeme na trojku.“

Trvalo mi, než jsem si zvykl, že řídím. Hned napoprvé jsem zapomněl odbrzdit ruční brzdu, takže jsem auto túroval na místě.

Kromě jiného jsem si koupil první auto. Ojetý Opel Vectra to byl, zlatá metalíza, stál 160 tisíc. Půjčoval jsem ho rodičům, když se chtěli jet podívat na naše zápasy. Aspoň mohli odstavit svou starou škodovku stopětku.

Kluci v Blšanech do mě hned vartovali, ať je svezu. A já svolil. Chyba! Vyjedeme z Plzně, benzinová kontrolka bliká, tak honem zajedu k první pumpě v Třemošné. Vybavíte, jak jsou u stojanů kvůli bezpečnosti vyvýšené ostrůvky a k tomu občas ještě malé rantlíky? Tak jsem se prostě ztrapnil. Brzdím, už chci otevřít dveře, když se nečekaně ozve: „Kchrrrrr!!!“

Záložník Jirka Sýkora, který seděl na místě spolujezdce, vykouknul a hned se řechtal. Odřel jsem práh u dveří. Ještě před tréninkem to věděla celá kabina a já byl pro smích. To byla daň za českou kabinu. Nikde jinde jsem nezažil, že by hráči žili tak pospolu, česká kabina je výjimečná. Občas drsná, většinou zábavná a taky výchovná.

Tenkrát v Blšanech bych si na auto nevydělal ani za rok a půl. To bychom museli pořád vyhrávat a nejlépe získat titul. Když jsem podepsal smlouvu se Spartou, už to bylo něco jiného. O současnosti ani nemluvě. Mám se jako v ráji, ale nepřestávám na sobě makat. Upřímně říkám, že si můžu dovolit víceméně cokoli. Ale když se ohlédnu o dvacet let zpátky, napadá mě, že jsem neměl nic. Byl jsme nula. Nula, která měla chuť dokázat, že nulou není. Podobně jako si třeba Bill Gates sednul k počítači a vymyslel Microsoft. Jen k nule přidal i jedničky a vydělal miliardy.

Skoro každý z nás má šanci vyniknout, ať je to v čemkoli. Stačí talent, vůle pracovat, kuráž a velké štěstí. Já dostal šanci hrát fotbal, chytat v brance.

Měl jsem talent, to už vím.

Měl jsem vůli, bez ní nic nedokázal.

Měl jsem odvahu, proto jsem se tlačil dopředu.

Měl jsem štěstí.

A na to štěstí jsem byl připravený.