MŮJ ŽIVOT, 70. DÍL: Tak už mám řidičák

Víte, co mi došlo při zpáteční cestě z Brém? Že takhle už ne! Už nikdy! Možná nemám zkušenosti, ale nejsem zkušební pilot nebo pokusný králík. Buď někdo projeví seriózní zájem a koupí mě, nebo nic. Zkoušky? Testy? Pardon, nemám čas.

Existuje milion možností, jak si hráče prohlédnout. Přijet na zápasy, půjčit si kazety. Nebudu přece obětovat kus života, abych někomu dokazoval, co umím. Ovšem jako motivace to zafungovalo perfektně. Bylo fajn podívat se o krůček výš.

Kdo by čekal, že za dva měsíce přestoupím do Sparty?

Po trestu za vyloučení jsem se vrátil do branky a v Ostravě vychytal remízu 1:1. Lichotilo mi, že na mě trenéři nezanevřeli. „Proč? Po jedné chybě se přece nestřílí,“ řekli mi.

Podzim už jsem dochytal, skončili jsme jedenáctí, což nebylo žádné terno, ale ušlo to. Lidi na mě neřvali, že jsem poušťák, až na pokažený zápas s Bohemkou mě nikdo nekritizoval. Devatenáct inkasovaných gólů za šestnáct kol, to byla slušná vizitka. Jen pět týmů bránilo líp.

Cítil jsem, že jedu na úspěšné vlně, takže zkoušky na řidičák budou brnkačka, ne? Dřív to nešlo. Každou volnou chvíli jsem využíval na jízdy. Hned napoprvé jsem kroužil na rozestavěných cestách v Borských polích, kousek od plzeňské věznice. Už dávno tam stojí moderní nákupní centrum a fabriky, to místo je k nepoznání. Za volantem mi připadalo, že řízení je pohodička, to přece zvládne každý. Spojka, brzda, přidej plyn, koukni na značky u silnice, zastav na červenou. Všechny testovací jízdy jsem zmáknul, jen při písemných testech to zadrhlo. Sedím za stolem, soustředím se u otázek, zaškrtávám body a nepochybuju. Najednou se odvedle ozvalo: „Hele, jak je čtrnáctka? Kdo komu dává na kruhovém objezd přednost?“

Zarazilo mě to. Nemám rád, když mě někdo ruší. Ale tak jsem si byl jistý, že testem projdus, že jsem začal potají radit klukům okolo. Byla to chyba, protože jsem zapomněl na svůj čas. Neměl jsem přečtené vlastní otázky, pomáhal druhým a doplatil na to. Odevzdal jsem test na poslední chvíli a udělal v něm příliš chyb.

Musím znovu!

Jeden renonc si pamatuju, jako by se stal dneska. Už jsem měl zaškrtnuté písmenko, ruka s tužkou dělala pohyb do chlívečku se správnou odpovědí, když se z lavice za mnou ozvala zoufalá prosba o pomoc: „Dvacítku! Prosím?! Jak je dvacítka?“

„No přece céčko.“ Jakmile jsem to dořekl, ruka mi automaticky napsala písmenko C do jiného řádku.

Když mi ukázali výsledky, vzteky jsem zrudnul. Nemám rád porážky. Nechtěl jsem si připustit, že budu muset testy opakovat.

Naštěstí napodruhé už to bylo bez chyby.

Od ledna 2001 jsem řidičem.

P.S. Už za týden další díl