MŮJ ŽIVOT, 73. DÍL: Nesnáším být druhý

 

Občas se mi zdají strašně živé sny, ve kterých stojím v brance a nemůžu se pohnout. Od půlky rychlostí kutálí balon, je snad pomalejší než šnek, takže ho stačí chytit do zubů nebo zabrzdit podrážkou, ale mně najednou nic nefunguje. Tělo vypnuté. Stojím jako socha z bronzu a zmůžu se jen na to, že koukám. Koukám, jak dostávám gól. Kdo ví, možná se u toho ve spánku mračím a nadávám, ale nikdy mě to neprobudí. Vždycky se převalím na druhý bok a spím dál.

 

Musím říct, že je to dost velká výhoda, že mě góly nepronásledují. Sice mi strašně vadí, ale neničí mi psychiku, nestresují. Dokonce ani ty ze snů.

 

Když jsem ovšem podepisoval smlouvu na Letné, ruka se mi nervozitou klepala. Dělal jsem naprosto zásadní krok. Krok, který mě mohl nasměrovat do úplně jiných dimenzí.

 

I když jsem věděl, že budu v Blšanech ještě půl roku hostovat a do Sparty půjdu až v létě, bylo to něco neskutečného. Měnil se mi život.

 

Po nicotných čtrnácti odchytaných zápasech v lize... Chápete?

 

Zatím jsem nebyl jsem nikdo, jen snaživý kluk, který má velkou chuť do fotbalu. Vydělával jsem dvanáct patnáct tisíc korun měsíčně a najednou jsem dostal 300 tisíc jen jako podpisový bonus. Koupil jsem si auto a zařekl se, že mě peníze nezmění.

 

A víte, co byl největší paradox? Že trenéra, který si mě vybral, jsem ve Spartě nikdy neviděl. Byl to Ivan Hašek, kdo chtěl, aby mě koupili za bláznivých dvaadvacet milionů. Jenže po sezoně odešel, takže jsme se minuli.

 

Totéž se o pár let později opakovalo v Chlesea: vybral si mě Claudio Ranieri, ale moje londýnské dobrodružství už režíroval José Mourinho. A takových okamžiků bylo během mojí kariéry nepočítaně.

 

Přestupem do Sparty to vlastně všechno začínalo. A já děkuju všem, kteří mi pomohli tam, kde jsem. Hlavně rodičům, kteří ze mě udělali to, kým jsem. Děkuju trenérům, pod kterým jsem mohl vyrůstat. Děkuju spoluhráčům za stovky zápasů, které jsme společně vybojovali. A děkuju i těm, kteří mi nevěřili. I kvůli nim jsem na sobě makal a makám neustále.

 

Do deníčku, kam jsem si lepil výsledky svých zápasů, jsem na konci ledna 2001 přidal článek, ve kterém můj přestup hodnotil Vladimír Borovička, bývalý brankář Bohemky. Dost drsně tvrdil, že nemám nárok. Že přes reprezentanty Blažka s Poštulkou se nikdy nemůžu prosadit. "A jestli bude Čech dělat na Spartě trojku, sportovně mu to uškodí."

 

Dodneška si tu citaci pamatuju, protože jsem ji měl načtenou. Už bych nespočítal, kolikrát jsem sešit otevřel a nalistoval ten vystřižený článek.

 

"Takže bez šance? Já vám ukážu, že se pletete!"

 

Neměl jsem rudo před očima, nevztekal se, protože každý má právo na názor. Dokonce jsem si jistý, že spousta lidí smýšlela podobně jako pan Borovička, jen si to možná nechávala pro sebe. Mimochodem, i můj táta, jak se většinou s ničím nepáral, mi tehdy řekl: "Aspoň že ve Spartě mají béčko, tam ti dají čuchnout. Béčko je taky fajn."

 

Zježily se mi chlupy na rukou.

 

Ještě to ani nedořekl a a já už věděl, že se mě žádné béčko týkat nebude. Nikdy! Budu makat tak tvrdě, abych byl sám se sebou spokojený. A spokojený můžu být pouze jako brankářská jednička.

 

Měl jsem štěstí, že jsem se narodil s takovou mentalitou. Nestačí mi průměr.

 

Nesnáším cokoli dělat napůl.

 

Nesnáším nezdary.

 

Nesnáším být druhý.

 

To je motivace, která mě odmalička hnala přes překážky.

 

A žene mě dál.

 

Když jsem po jediném roce ve Spartě, odcházel do Rennes, rodiče se divili: "Proč jsi nezůstal? Byl bys král."

 

Ale já chtěl být králem ve Francii.

 

Když jsem po roce a půl v Rennes podepisoval smlouvu s Chelsea, všechno se opakovalo: "Co budeš dělat v Londýně? Leštit lavičku? Přede tam chytá Carlo Cudicini, jeden z nejlepších gólmanů Premier League."

 

Jenže já měl v hlavě jedinou touhu: Dokázat to!

 

Dokázat celému světu, že na to mám!

 

Proto jsem mohl Francouzům pochytat penalty ve finále mistrovství Evropy jednadvacítek.

 

Proto jsem s Chelsea vyhrál čtyřikrát anglickou ligu a v květnu 2012 taky Ligu mistrů.

 

Proto jsem se vyhrabal z těžkého zranění hlavy, po kterém mi hrozilo, že už nikdy fotbal hrát nebudu.

 

Proto jsem si zvykl na ochrannou přilbu, kterou musím nosit kvůli zdraví.

 

Proto jsem mohl ve třiatřiceti přestoupit do tak skvělého klubu, jakým je Arsenal.

 

Proto jsem v Premier League vychytal přes 200 nul.

 

Proto jsem odehrál 124 zápasů za národní tým.

 

Mám v sobě nastavenou jasnou prioritu: Abys mohl jít pořád výš, musíš na sobě neustále pracovat a obětovat se.

 

Jedině to je správná cesta.Věřte mi, mám to vyzkoušené.