JEHO ŽIVOT: Petr jezdil v kočárku, když jsem ho poznal

Víte, jak zpravidla poznáte dobrého gólmana? Zdaleka nezáleží jen na tom, jak chytne centr, jaké má reflexy na čáře a jak sebevědomě se tváří. Ale schválně zkuste při zápase přivřít oči a poslouchejte, jestli se projeví. Když ho uslyšíte, jak přes půl hřiště všechny a naprosto jasně diriguje, bývá to jackpot. Možná jednou za život.

Přesně takový byl, je a bude Petr Čech.

V roce 2002, to mu bylo čerstvě dvacet, jsem prohlásil, že se do tří let zařadí mezi nejlepší gólmany světa. A on to dokázal ještě dřív.

On fotbal cítí, vnímá, předvídá, správně reaguje. Má nadání od boha. A já s ním zažil největší úspěch v trenérské kariéře, vyhráli jsme mistrovství Evropy jednadvacítek.

Úterý 28. května 2002, Švýcarsko, Basilej. I po prodloužení jsme hráli s Francií bez gólů, finále musely rozhodnout penalty. Petr si lehl stranou na trávník, aby ho nikdo nerušil. Navrch si přetáhl dres přes hlavu. Všem jsem nakázal: "K Petrovi nesmíte! Nechte ho být."

Propadl se do svého světa a koncentroval se na jediný okamžik, na osudovou fázi brankářského života. Když se po třech nekonečných minutách zvedl, plácli jsme si dlaněmi a to bylo všechno. Na jeho skelný pohled do smrti nezapomenu: Petrovy oči nebyly přítomné na hřišti, ztrácely se v jiné galaxii.

Na první penaltu ještě nedosáhl, další dvě chytil a čtvrtá jen štrejchla o břevno. Hotovo. Konec. Vyhráli jsme! Vypukl neopakovatelný gejzír radosti.

"Když zachytáš jako Dominik Hašek v Naganu, vyhrajeme," řekl jsem Petrovi před finále. A on to zvládl.

Kdo ví, jestli by to nedopadlo stejně v semifinále mistrovství Evropy 2004. Měli jsme s Karlem Brücknerem skvělý tým, který měl velkou šanci na zlato. Pamatujete? Nedvěd, Poborský, Koller, Baroš, Rosický, Ujfaluši, Šmicer, Jankulovski... Semifinále s Řeckem se hrálo 0:0 a než začalo prodloužení, Petr se ke mně přitočil: "Trenére, jestli dojde na penalty, nikoho ke mně nepouštějte. Chci být sám."

Na penalty bohužel nedošlo, odrovnal nás gól ve 105. minutě. Škoda, byli jsme blízko, strašně blízko evropského trůnu.

Nebudete mi věřit, ale já viděl Petra poprvé v roce 1983. Zrovna se učil chodit. Dostal jsem totiž angažmá v Plzni a s rodinou jsem bydlel ve stejném baráku jako Čechovi. Královická ulice číslo 47. My v posledním sedmém patře, Čechovi v prvním.

Zatímco já chodil na tréninky, manželky se seznámily při procházkách s dětmi. My měli roční Olinu a tříletou Svatavu, která cupitala kolem kočárků. Děti si hrály na prolejzačkách nebo v písku, v zimě zase na kopečcích zkoušely lyžovat.

V dubnu 1985 jsme se stěhovali do Prahy, protože jsem začal kopat za Slavii, od té doby jsem Petra čtrnáct let nepotkal. Až v Lanžhotě na mistrovství Evropy šestnáctiletých. To už byl čahoun a nosil brankářské rukavice. Neměl jsem o něm jedinou pochybnost. Ta figura, ten výraz, sebevědomí, pozitivní vliv na mužstvo. No dobře, zkazil pár odkopů, ale jak působí, jak mluví, jak perfektně řídí obránce před sebou: "Toho kluka chci do Blšan!"

Vyzařovala z něj budoucnost.

Teprve když manželé Čechovi dorazili na první trénink do Blšan, došlo mi, koho jsme to vlastně získali.

Už tenkrát v Blšanech byl Petr osobností. Zrnko po zrnku si pak z vlastních zkušeností skládal mozaiku, díky níž se stal jedním z nejlepších brankářů historie. On je pan Někdo. Legenda. Děti potřebují vzory, jakým je on.