MŮJ ŽIVOT, 64. DÍL: Co radí pan Chvalovský?

Křest ohněm je za mnou. Nic nemohlo být obtížnější.

Premiéra na Spartě. A porážka.

Hlavou mi běžely smíšené pocity. Jako bych se hádal sám se sebou: "Zatracená prohra, tak jsem přece začít nechtěl. Ale mohlo to skončit hůř, ne? Ukázal jsem, že si šanci zasloužím."

I reportérům, kteří mě zajali při odchodu z kabiny, jsem řekl, že se nemám za co stydět: "Věřil jsem si. Snad to nebylo špatné."

Sparta byla k nezastavení a Blšany se v posledních týdnech spíš trápily.

Člověk nemůže jásat, když si domů veze tři kusy, ale já byl spokojený, že se nemusím vracet kanály. Nebudu vám lhát, hned v pondělí ráno jsem běžel pro noviny, abych zjistil, jak mě novináři zhodnotili. Pro fotbalisty je to důležitá zpětná vazba a kdo říká, že noviny vůbec nesleduje, tak mu nevěřte.

"Čech? Sedmička z deseti možných bodů? Hm, dobrá práce. To jsem nezklamal."

Sparta mi asi byla souzená. Ten stadion, ty rudé dresy. Nikdy jsem to nikomu nevyprávěl, ale na Letné jsem byl poprvé už v patnácti. Zrovna jsme se vraceli s plzeňským dorostem z Ostravy, když na Spartě hrála reprezentace nesmírně důležitý zápas. Proti Španělsku v kvalifikaci o mistrovství světa 1998.

V naší brance Pavel Srniček, v té druhé Andoni Zubizarreta a můžete mi věřit, že tak naštvaný jsem z fotbalu nikdy nebyl. Nestihli jsme začátek a na našich místech seděla banda opilých neurvalců. Pořadatelé s nimi nehnuli, takže jsme museli do sektoru, kde při pohárových zápasech sedávají fanoušci hostí. Nalevo od hlavní tribuny, v oblouku, navíc ve spodní části. Přes kovové příčky jsem viděl jen třetinu hřiště. Když se hrálo v jiném pruhu, musel jsem štelovat hlavu, div jsem si ji nevyšrouboval z krku. A zkuste dělat robůtka celých devadesát minut.

Přestalo mě to bavit, zápas taky úchvatný nebyl, skončil 0:0 a my jeli domů.

Podruhé jsem na Spartu přijel s Blšany. Odvezl jsem si tři banány a hned další středu nastoupil do pohárového utkání v Ratíškovicích. Znovu jsem pochytal několik ošemetných střel, ale stejně přišla druhá porážka - tentokrát 0:1.

V poháru jsme skončili a do branky si vlezl uzdravený Chvalda. Ani mi to nikdo nemusel vysvětlovat, tušil jsem, co se stane. Že se vrátím na lavičku. Tím pro mě první ligová sezona skončila.

Bilance: jeden zápas, jedna porážka.

Na jednu stranu mě mrzelo, že ani slušný výkon nestačil, abych se v brance udržel, zároveň jsem si uvědomoval, že stojím na začátku. V sedmnácti letech se role brankářské dvojky překousnout dá, nabíráte zkušenosti, učíte se trénovat, zvykáte si na prostředí.

To samé mi říkal i táta: "Nic nevzdávej, všechno teprve začíná."

Kolem sebe jsem měl další lidi, kteří mě podrželi. Třeba Františka Chvalovského, velkého blšanského šéfa. On byl kápo. On vytvořil z Blšan nejmenší ligovou vesnici v Evropě. Malinkatý klub dostal ze dna na výsluní, postavil mu krásný stadion a stal se předsedou národního svazu. Chodil za námi po zápase a my ho poslouchali. Pro brankáře měl slabost, nejen kvůli synovi, ale hlavně kvůli gólmanské kariéře. Sám za Blšany spoustu let chytal. Možná na to nevypadal, protože byl zavalitý, ale zdání klamalo. Uměl s sebou pěkně mrskat. A to měl jedno oko skleněné, protože mu ho v mládí vystřelil kamarád prakem. Pan Chvalovský byl osobnost a měl absolutní respekt. Rád jsem mu naslouchal. Říkal mi: "Vydrž, tvoje šance přijde."

Měl pravdu.

P.S. Už za týden další díl